Sbohem a nashledanou – 1.

Osmé soutěžní dílo se právě představuje.

„Otevři oči a pohlédni“ pronesl jemný ženský hlas. „Stačí jedna chyba a jsou moji!“ zasmál se.

„O tom pochybuji, drahá“ odporovat druhý. Z mlhy vystoupila mužská postava, dobře stavěná, sen všech mužů. Chraplavě se zasmál. „Jsou silní. Všichni“ nechal se slyšet.

„Ale, nepovídej. Nejsou všichni jako my. Mají své slabiny. Choutky. Přání? Ano, ale i chamtivost, bezohlednost a být vítězem nad ostatními. V tom jsou porazitelní.“

Muž natáhl ruku a z mlhy vyklouzla jemná ručka. Nikdo by neřekl, že by tato chladná, krásná ruka mohla ovládat tak děsivé umění, že se o tom bojím vyprávět.

„Ano, to máš pravdu“ smutně povzdechl. Upřel zářivě zlaté oči do mlhy a nepatrně se usmál. Jeho již tak nádherná tvář ještě víc zkrásněla a on pobaveně pronesl: „Nechceš už vyjít na světlo, drahá? Nemyslím si, že by ti ublížilo, i když celý život žiješ v temnotě“ pronesl pochmurně.

Z mlhy se ozval pobavený smích. „Abys nebyl oslněn mou krásou“ dodal příjemný hlas jedovatě.

„To se nemusíš bát. Pro mne je čest stát po tvém boku. I za nepříjemných okolností, jako je tato.“ Pevně ji uchopil a vytáhl z mlhy.

Jako by vytáhl světlo z temna. Nebo možná temno ze světla. Tak ostrý protiklad v sobě uchovávala.

První, co každého zaujalo, byly její oči, zářivě tmavě modré s fialovými tečkami. Pro jediný jejich pohled byli muži jakéhokoliv rodu zemřít, zabít svého nejlepšího přítele nebo i krále. Obětovali by svou vlastní krev jen pro jediné zatřepetání dlouhých černých řas, jež rámovaly jiskřivé safíry jejích očí. Pro jediný úsměv jejích růžových rtů, králové nabízeli své bohatství, země a všechen svůj lid.

Jak ji muž držel, nemohl se na ni vynadívat. Dlouhé černé vlasy, jež spadali po rovných zádech až na jemně zaoblené boky, se jí vlnily kolem tváře a dodávali jí nadlidský vzhled. Dlouhý labutí krk se skvěl bělostí čerstvě padlého sněhu, bílé šaty jí svazovaly tělo, ňadra se jí dmula v hlubokém výstřihu. Dlouhé nožky kráčely pomalu, jako by si vychutnávaly dotek mramoru pod chodidly.

Byla tak andělsky krásná. Anděl…

Anděl Smrti.

Nikdo by neřekl, že tato krásná dáma je Konec Všeho. Stačilo jediné mávnutí ruky a vše bylo pryč.

Muž se v duchu otřásl. Strašlivé, pomyslel si. Strašlivé a přesto nádherné.

Smrt se usmála. Věděla, jaké má účinky na muže.

Dovedl ji k lehátkům, kde společně ulehli.

„Dnes je velký den“ pronesl trpce.

„Ano, vítězství, prohra? Kdo z nás dvou to ví?“

„Nikdo. Záleží jen na nás.“

„Tak tedy…“ pronesla potichu s očima upřenýma před sebe.

Ztěžka povzdechl. Je těžké být Životem.

…

„No, mohli by si už pospíšit“ znechuceně si odplivl mladík. Sundal si přilbu a odhodil ji ke vchodu do hory.

„Ta dnešní mládež“ povzdechl si generál a pronikavým pohledem se zahleděl na mládence. „Mladý a nevychovaný, co víc o tobě bych tak mohl říct“ odfrkl si.

„Jsem člověk a jsem netrpělivý, hobite. A vůbec, co si to dovoluješ? Nesaháš mi ani po meč.“

„Wille, uklidni se.“ Starý muž se otočil na mladíka, jehož jmenoval Willem a ten se rozpačitě odvrátil. Gregoryen byl starý hraničář a neměl rád spory, ať už byly jakéhokoliv druhu. Will, jeho učeň byl ale pořád nabubřelý, jako ostatně první rok.

„Omlouvám se“ pronesl potichu k hobitům.

„V pořádku, všichni jsme nervózní“ usmál se hobit. „Jsem Glengo, todle je můj syn Riach, jeho přítel Trumtur a pár další, co nejsou tak společenští jako my“ pronesl pobaveně, ukazujíce na skupinku asi sedm hobitů, kteří rozmlouvali nedaleko od nich. Když si všimli, že na ně Glengo ukazuje, pozdravili pokývnutím hlavy a jeden menší z nich zamával.

„Těší mě, já jsem Gregoryen, můj učeň Will, písař Geofrey, sir Albert a pár vojáků“ neurčitě mávl na skupinkou obhledávající vchod do Osudové hory.

„Kdy tam už půjdem?“ dožadoval se Will odpovědi.

„Až tu budou ostatní“ pronesl Gregoryen chladně.

„Pche“ další odplivnutí.

„Hej, takhle by ses neměl chovat k Matce přírodě!“ ozvalo se pohoršeně. Všichni se otočili a spatřili nádhernou mladou dívku, která se rozčileně mračila na mladíka. Na Willově tváři se objevil zájem.

„A kdo mi v tom zabrání?“ zeptal se přidrzle.

„Na to zkus přijít sám, chytráku“ utrhlo se na něj děvče.

„Smím-li se zeptat, kdo jste?“ Geofrey se zatvářil zmateně.

„Jsem Evanlyender, víla“ odpověděla zdvořile a uklonila se. Poté vzlétla do výšky dvou stop, křidýlka se jí třepotala a odrážela sluneční paprsky.

„A toto jsou mé sestry“ dodala, když se za ní objevilo devět dalších nádherných stvoření. Muži se začali uklánět a představovat, většina z nich se zadrhávala a ti, kteří mluvili srozumitelně se hned začali naparovat. Víly se jim potají smály.

„No, už jen elfové a jsme kompletní“ pronesl morbidně Riach.

„Jaképak čekání“ ozval se nad nimi melodický hlas. Seshora seskákalo skoro tucet elfů a přistáli v blízkosti členů výpravy. Jejich přistání nebylo vůbec slyšet. Když se jim Will podíval na boty, nejbližší elf pokrčil rameny. „Měkké přistání, tím jsme proslavení, nehledej v tom žádná kouzla. Ty přenechej vílám a kouzelníkům.“

Will se zamračil ale pak si s tím přestal lámat hlavu.

„Tak, že bychom se do toho dali?“ zeptal se Glengo všech přítomných.

„My můžeme“ pronesli sborově nepředstavení elfové. Jejich spojené hlasy zněli tak melodicky, jako by zpívali.

„Bude nám ctí“ usmály se přívětivě víly. Zatřepetaly křídly a vypadaly jak andělé.

Banda hobitů se po sobě koukla a pokrčila rameny na znamení souhlasu. Jediní lidé zůstali stát celí vyjevení.

„No, ehm, já si myslím, že…můžeme“ Gregoryen, který zřejmě zastupoval celou lidskou rasu, pohlédl na Osudovou horu, jež se nad nimi tyčila jako Osud. Asi proto má takové jméno, pomyslel si Gregoryen a vykročil v čele dovnitř.

…

BUM!

Mocný výbuch odrazil Gregoryena z hory.

„Gregoryene!“ vykřikl zděšeně Will a hnal se ke svému učiteli. „Jste v pořádku?“ ptal se starostivě.

„Ach, ano, jen nevím, co se stalo. Co je špatně?“

Evanlyender pohlédla zpátky k hoře, kde se začal objevovat runami napsaná rada.

„Spolupráce je základem přežití? Co to znamená?“ rozhlédla se kolem. „Jak máme spolupracovat? Vždyť tu jsme všichni!“

Geofrey se zamračil. „To nechápu, spolupráce znamená, že si máme pomáhat, abychom se dostali dále. Ale jak si tady, tady na tomto místě, můžeme pomoci?“

Elf se zamračil. „Těžká otázka.“

„To říká ten, který se ještě nepředstavil?“ pronesla jedovatě jedna z víl.

„To taky říká ta pravá“ vrátil jí to.

„Jsem Allysandrea, sestra Evanlyender. Kdo jsi ty?“

„Jsem Lerlond, syn krále elfů. A toto je má družina.“

Will se zamračeně podíval na vchod do hory. „Spolupráce“ pronesl potichu.

Glengo na něj pohlédl. „Copak, přišel jsi snad na něco?“

„Možná“ odpověděl vyhýbavě Will a pomalu sbíral Gregoryena.

„Tak povídej, možná se nebudeme muset smát“ ušklíbl se jeden z elfí družiny.

Will po něm rozzlobeně koukl a rozhodil rukama. „Možná, že to začíná právě u tohohle. Že každý s každým hovoří, jako by byl nadřazená rasa. Ale teď musíme všichni táhnout za jeden provaz! Záleží na našem osudu! Teď je každý stejně důležitý!“

Gregoryen si zamyšleně promnul bradu. „Uvažuješ dobře. V tom to možná vězí“ spočinul pohledem na elfech.

Mladý elf se zamyšleně usmál. „Ano, je to pravda. Vždy jsme si připadali nadřazení nad ostatními rasami. Možná, že to by mohl být náš konec.“

„Tak tedy všichni za všechny“ usmál se hobit Trumtur.

„Ano, všichni za všechny“ kývl hlavou Gregoryen, Lerlond a členové jejich družiny. Poté se obrátili na víly.

Evanlyender přikývla. „Možná, na znamení spolupráce by měl dovnitř vejít jeden ze svého rodu spolu s ostatními…zástupci“ dodala nejistě.

„Není to špatný nápad. Smím prosit?“ Lerlond nabídl ruku křehké víle a ta mu ji s úsměvem podala. Gregoryen se usmál a pobídl Glenga.

„Tak, hurá do boje!“ zašeptal a první čtveřice vykročila.

…

„Nejsou tak hloupí, jak jsem si myslela“ usmála se Smrt. Modrýma očima hleděla do obrovského křišťálového zrcadla, které sloužilo jako okno na Zemi. To se nyní zamlžilo.

„Spolupráce je základem přežití“ Život zašeptal do Větru slova, jež vytesal kouzly do Osudové hory. „Teď záleží na jejich rozhodnutí a především na osudu.“

---

Pozn. red. Autor do uzávěrky druhého kola neposlal pokračování. Neučinil tak ani dodatečně, povídka tedy po první kapitole již nepokračuje a zůstává nedokončena.