Vzpomínka na mě VII.

Do slunného dne jsem se probudila v Amandině domě. Vyskočila jsem z postele, na které jsem spala. Stále jsem na sobě měla zelené kalhoty a žlutou blůzu, oblečení z večírku u Jane. Byly zmačkané, jak jsem v nich spala. Cítila jsem velkou úlevu. Nebylo to proto, že bych zapomněla, co se předešlé noci stalo, ale najednou jsem nabyla přesvědčení, že se to nemuselo ve skutečnosti stát. Lidé umírají stále, ale bylo příliš neskutečné pomyslet na to, že já bych mohla mít takovou smůlu. Moje víra vydržela až do obývacího pokoje. Paní Parishová oblečená ve smutečních šatech seděla na gauči a držela růženec. „Haló, haló, paní Parishová,“ zavolala jsem na ni vesele. Nic. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Znovu. Opět. Už jsem si začala pomalu zvykat. Plácla jsem sebou...

Autor : dne 01/05/2010 | Vzpomínka na mě - D | 0 komentářů

Jak na narkomana VI.

Pomalu jsem otevírala dveře, které hvízdaly jako pták s poraněným křídlem. Velice mne zajímalo, co se stane. Vždycky se totiž něco stalo, když jsem se vracela domů. Budou po zemi všude rozházené jahodové knedlíky jako ve středu, či opět špinavý porcelán? Bude po domě pobíhat maminka se Savem ve vlasech, když se jen snažila vyčistit tátovi klávesnici? Zdálo se být bezpečné udělat pár kroků vpřed, tak jsem postoupila dále, potichoučku, jako bych měla na podrážce malé koťátko a zahvízdla jsem za sebou dveře. Přezouvala jsem se z koťátka na nemluvné myšky, bez kterých bych hada nenakrmila. Čekal na mě v hale a kolem hlavy mu poletovala moucha. „Kdes byla?“ zavrčel přímo. Zdálo se mi, že jako lokomotiva troubí, jak mu pára prýštila z uší, očí, nosu a...

Autor : dne 01/02/2010 | Jak na narkomana | 0 komentářů