Vzpomínka na mě – I.

Když se Alex Cooperová po návratu z večírku na oslavu narozenin své „přítelkyně“ probudila ráno ve své posteli, rodiče a bratr se chovali, jako kdyby neexistovala. Neslyšeli co říká, neviděli ji. Pak zazvonil telefon. Volala nemocnice. Všichni zvážněli. Alex je mrtvá. Vrátila se však jako duch, aby vyšetřila svou vlastní smrt. Byla to nehoda? Nebo vražda? Spousta lidí by mě pravděpodobně nazvala duchem. Koneckonců jsem opravdu mrtvá. Ale sama o sobě tak neuvažuji. Víte, není to tak dávno, co jsem byla naživu. Bylo mi pouhých sedmnáct let. Jak by každý řekl, měla jsem před sebou celý život. Já teď řeknu, že mám před sebou celou věčnost. Ironie. Ovšem nejsem si jistá, co všechno to znamená. Mám však dlouhou dobu na přemýšlení. Stejně jsem zvědavá, jak...

Autor : dne 11/07/2009 | Vzpomínka na mě - D | 0 komentářů

Kotel

A znovu nešel kotel… Dušan si už stýskal. Chodil kolem nového přístroje snad hodiny a kontrolka nedala pokoj. Svým pronikavým světlem ho bodala do očí, rozežírala mu sítnice a celkově ho ničila. Nebyl kutil v pravém slova smyslu, o fungování přístrojů slyšel jen teoreticky a tak uměl leccos rozebrat, ale jen máloco složit. A nyní si vzpomněla jeho žena, že chce nový kotel na plyn. Tragédie a neštěstí se snoubily v Dušanově životě. Kde ho sehnat, jak ho nainstalovat a z čeho ho zaplatit. Ale přání manželky je svaté, jak ví každý ženáč. Pokud totiž nezaberou úsměvy, nastupuje bojkot rodinného života. A tím se otevírá brána do pekla. Dušan tedy kotel sehnal a s pomocí specializované firmy jej pověsil na správné místo (určené manželkou samozřejmě). „Tady...

Autor : dne 11/07/2009 | Svitky pergamenu, Depresivní | 0 komentářů

6. kapitola

Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jsem jej nakrmila posledním kouskem roztrhaného papíru, uplynul již drahný čas. Seděla jsem a pozorovala odcházející vzpomínky. Písmo, které mi bylo tak blízké, vzal oheň stejně rychle, jako mi osud vzal štěstí. Všechny ty dopisy, psané na poslední chvíli, když musel rychle odejít, ty vzkazy plné růžových slov, byly pryč. Seděla jsem na pohovce, opět bílá, jako upír. Pod očima stejné fialové kruhy, jako by se tento týden nic nestalo. Ale moje duše byla slepená. Objevily se praskliny, ale Kasovo lepidlo drželo pevně. Cítila jsem jeho objetí, i když tu nebyl. Možná o tom právě mluvil, než umřel. To, že mě nikdy neopustí. A proto moje přísaha platí, než umřu v čas, který mi byl vybrán. Tehdy jsem to nechápala. Ale dnes,...

Autor : dne 11/07/2009 | Pokrevní přísaha - D | 0 komentářů