Ďábelská hra
Tuto povídku jsem psala v před Mikulášské náladě, kdy můj mladší bráška donesl domů za úkol do slohu napsat vyprávění na téma „Mé setkání s Andělem, čertem a Mikulášem.“ Nechala jsem se inspirovat, snad jen s tím rozdílem že má povídka nemá s Mikulášem nic společného. Boj mezi Andělem a Ďáblem o lidské duše zde na zemi …Žena pomalu kráčela temnou ulicí. Světlo z pouličních svítilen se odráželo v jejích uhlových vlasech. Krásná, ďábelsky krásná. Muž za oknem oprýskaného domu řve na svou ženu, bije ji, sotva se udrží na nohou, opilec. Kráska na ulici se rozesměje, v rudých očích jí zajiskří. Pošle dvojici polibek, proplouvá vzduchem až se vtiskne na tvář obou lidí. Manželka za oknem se ještě více rozkřičí, mrskne po svém muži ovladač na televizi....
Rovni až před Bohem
Za zády mi zněl umíráček a já už raději típl cigaretu, abych neschytal příliš káravých pohledů. Dnešek moc smíchu a radosti neskrýval. S autem jsem stál vedle kostela, do kterého plynul dav v černém. Viděl jsem spousty vzlykajících ženušek, zavěšených do svých mužů, kteří nesli po rukách smuteční kytice. Dnešek asi nikomu z nás tady nepřišel veselý, ale já byl na tohle dávno zvyklý. Pokud nechcete většinu svého života vidět uplakané lidi, nedělejte v pohřební službě. Ale někdo to dělat musí. Jsem vcelku povaha klidná, která se s faktem jménem Smrt už smířila. Jen dělám práci, jako každou jinou, i když se nad tím leckdo ošije, když mu řeknu, že jezdím s pohřebákem. V zrcátku jsem si upravoval kravatu a schoval si krabičku do kapsy u kalhot. Můj parťák mě nerad...
5. kapitola – O krvi a jiných věcech
„Ty, Velvriku, co je to ta Jiskra Slunce?“Jeli už několik hodin, ale zatím od té chvíle, co léčitelka dokončila portrét její matky, nepadlo ani slovo.„Je to dlouhý příběh…“„Času dost.“„Tak dobře. Před mnoha a mnoha lety začalo Nesvětlo sílit. Lidé zapomínali na Vládce Slunce i na jeho Otce a Nesvětlo a jeho služebníci vládli zemí. A v těch zlých a temných dobách žila dívka jménem Esigne. Nebyla ani urozená, ani výjimečná, takových jsou tisíce. Až na to, že byla vyvolena k záchraně země. Vládce Slunce jí přikázal, aby putovala sedm dní na východ od Slunečního paláce, tam že najde bílý dům. Poslechla ho a vstoupila do toho domu. V poslední místnosti našla Jiskru Slunce. Nepovím ti, co to je, protože to nikdo kromě...
Můra a motýl
Barbara Arianne Lecter, Zmijozel Těžké bílé chomáčky mlhy se líně povalovaly nad zemí. Vzduch byl mrazivý a bodal do plic každého, kdo se nadechl. Většina lidí byla doma, u teplých krbů a sálajících kamen, ale ne každý měl domov a ne každý si mohl dovolit takový luxus. Amanda kráčela pochmurným soumrakem, země jí pod nohama jemně křupala. Možná, kdyby tenkrát nebyla hrubá, kdyby se jí podařilo situaci zvládnout jinak… Nechtěla to udělat, ale měla na výběr? Došla k zdobené mahagonové brance. Na okolních sloupcích poblikávaly lucerny, kolem kterých se třepotaly desítky nočních motýlů. Amanda je s úžasem sledovala. Nevadí jim, že nemají barevná křídla, nepotřebují je. Jsou to noční tvorové – stejně tak jako kdysi bývali i oni. Jediný rychlý pohyb stačil...
Moc luny
Eleanor Nephrit Moon, Havraspár Tak, jako se dívá každé dítě na barevné bublinky zabarvené barvou jaru na nádobí, jež před chvílí vyfouklo z bublifuku, s takovou radostí se každou úplňkovou noc vydávali mladí thorgové do jeskyně, klenuté nad obrovským jezerem za jejich domorodou vsí. Vzhledem thorgové víceméně připomínali obyčejné lidi – hlava, dvě nohy, k častému sténání všech zaneprázdněných maminek také jen dvě ruce, jeden pár očí a vlasy jim také nechyběly, pokud jste zrovna náhodou nenarazili na někoho plešatého, což se i v takovém světě, jako byl svět thorgů, mohlo stát za zcela normálních okolností. Zkrátka a dobře, za bílého dne a taky sedmadvacet nocí jste je nemohli od lidské rasy rozpoznat podle ničeho. To za úplňku, to už bylo něco jiného. Bůh...
Úsměv, prosím!
Adanedhel Bloom, Zmijozel Když se vám úplně nejvíc nedaří, co uděláte? Jdete ven? Pozvete k sobě pár kamarádů? Raději ležíte v posteli a jen si čtete? Jsou lidé, kteří by tohle nikdy neudělali… Usadila se hned naproti jeho třídě, rozhodila kolem sebe záhyby své sukně, urovnala si vlasy tak, aby jí nebylo příliš vidět do obličeje a předstírala smutek. Chodba byla úplně ztichlá, do zvonění chybělo ještě pár minut, a tak měla čas zkontrolovat svůj vzhled v kapesním zrcátku. Výborně! Nasadila výraz čirého zoufalství a čekala – co kdyby je profesor pustil dřív? Se zazvoněním vyběhl ze třídy. Hodil krátký pohled k existenci na zemi, zatvářil se sice tak, aby bylo vidět, že se mu ten pohled nelíbí, ale utíkal dál. Stejně jako všem ostatním se mu nechtělo...
Nevím
Felicitas Frobisherová, Mrzimor Byla jednou jedna holčička. Žila s rodiči v malém domku na kraji vesnice s naprosto nezajímavým a žádné pocity nebudícím názvem Žabokrky a chodila do školy. Byla vlastně úplně obyčejná, měla dvě nohy, dvě ruce, dvě modré oči, jeden nos, jedna ústa, dlouhé blonďaté vlasy a šílené jméno Markéta Klára Evženie Eulálie Evelína Otýlie Cimburgis Kornélie Kunhuta Hildegarda Henrietta Jenovéfa Dorothea Agnes Isabela Eleonoroa Albína Klotylda Matylda Kateřina Klementina Frederika Alexandra Valentina Zita Barbora Adelaida Žofie Renata Anna Terezie Vilemína Amálie Geraldina Renata Gregoria Maxmilliana Johanna Gabriela Esmeralda Louisa Leopoldina Josefína Karolina Antonie Františka Alžběta. Vlastně ne, jmenovala se úplně obyčejně Maruška, ale...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
