Kapitola II. – Začátek problémů
Během noci se nic nestalo a hned poté, co pokryly zemi první ranní paprsky, jsme se všichni probudili. Museli jsme si postavit domy, opevnění a zasít, abychom přečkali zimu. Jen co jsme se všichni probrali, začali jsme pracovat. Každý nemohl bydlet ve vlastním domě, a tak jsem byl nucen vždy dva k sobě přidělit. Většinou muže a ženu. Všichni chvilku remcali, ale pak jsem jim vysvětlil, že jinak to nejde, a všichni se rozešli pracovat. Já jsem dostal Leu. A hned jsme se pustili do práce. Nejdříve jsem musel vykopat jakési základy a zasadit hlavní trámy. Lea mezitím brousila trámy a stavěla plot. K odpoledni jsme měli hotovou kostru domu a Lea připravila zahrádku. Už stačilo, aby na ní něco rostlo. Po menším obědě jsem se zase pustil do práce. Nejdůležitější bylo,...
2. kapitola
Od té doby uplynuly necelé dva měsíce. Laurë měla za úkol vydat se do lidského světa, i když neměla vůbec ponětí, kde přesně je. Ještě teď si pamatuje slova svého učitele: „…musíš se vydat do lidského světa a najít tu mapu. A nezapomeň! První člověk, kterého potkáš, bude zároveň i ta nejdůležitější osoba v tvém životě.“ Ano…nezapomene. Jenže jak má hledat člověka, když neví, kde je? Šla tam, kam ji nohy zavedly, a než se nadála, stála na pokraji pro ni neznámého údolí. Chvilku se nejistě rozhlížela, ale pak přece jenom došla k závěru, že pokud tu bude pořád takhle stát, nikdy lidský svět nenajde. Vydala se po mýtince dolů a na zádech měla svoji brašnu, ve které měla ty nejdůležitější věci, co na cestu potřebuje. Cesta, ač se to Laurë...
3. díl: Strážce
Zarazila se. Co to ten chlap mele? „Proč by to nešlo?“ zeptala se. „Tenhle úkol je už zadaný,“ odtušil Stařec. „Ale, ale! A kdopak?“ „Já.“ „A proč vy a ne já?“ „Vy jste moc impulsivní, příliš emotivní. Jste mladá a nezkušená. Pro mne to bude vyvrcholení celoživotního díla, kterému jsem obětoval všechno. Znám toho protivníka, už jsem se s ním utkal.“ „Já taky!“ skočila mu do řeči. „Ale neporazila jste ho.“ „A vy snad ano?“ „Ano.“ „Asi ne dost, když nás tu ještě obtěžuje!“ vyjela už napůl nepříčetně. „Nezničil jsem ho, jen porazil. Pořád jsem ale udělal víc než vy.“ Lhostejnost, se kterou to říkal, ji doháněla k šílenství....
1. kapitola
Přistoupila ke vchodu a lehce zaťukala svou malou ručkou na dveře. Ty se krátce poté s vrznutím otevřely. Opatrně nakoukla hlavou dovnitř. Vypadalo to, že tam nikdo není. Celou vahou těla se opřela o dveře, které na takovou zátěž nebyly zvyklé, a s dalším vrznutím se otevřely dokořán, načež Laurë tohle nečekala a s hlasitým BUM dopadla na zem. Následně se ozvalo hlasité vzdychnutí, které naznačovalo, že tohle se může stát jen jí. Urychleně se sebrala ze země a mnula si bolestivá místa, na která dopadla. Laurë si až teprve teď všimla, jak místnost vůbec vypadá. Byl to jakoby jeden velký pokoj, jehož zdi byly laděny do tmavomodré až černé barvy, nemluvě o nábytku, který byl tak zaprášený, jakoby tu už několik let nikdo nebyl. Kromě stolu, jednoho křesla, dvou židlí...
Kapitola I. – Nalezení domova
Povídka začíná v době, kdy musí skupina lidí opustit svůj domov kvůli častým útokům nepřátel. Hned na začátku příběhu přichazejí do svého nového domova, ale ani zde nebudou žít bez starostí. I zde je totiž čekají, kromě obyčejných problémů, i ti samí nepřátelé, ale tentokrát už nejsou tak bezmocní jako dříve. Jak to dopadne s lidmi, kteří se naučili bojovat, aby mohli pomstít své přátele a rodinné příslušníky? Čtěte dál a poznejte osudy téměř obyčejných lidí … Tvořili jsme malou skupinku, která procházela hustými lesy a ostrými skalami, abychom našli nový domov. Bylo nás celkem padesát devět. Vpředu jsem šel já, Trevor, Kring, Luk a Katherine s Angelou. Kolem nás pobíhaly tři děti – Trian, Dreyk a Liana. Šli jsme jako mocný průvod, někteří z nás byli...
Cesta tam a možná už nikdy zpátky po stopách trojnohé ovce
Pokus o humoristickou fantasy povídku. Dva šarmantní hrdinové s inteligencí normanských nájezdníků podstupují všemožná nebezpečí a konzumují nejrůznější stvoření při hledání ztracené trojnohé ovce. „RIKO!! RIIKOOOO!! VODVEZ TEN HNŮJ KONEČNĚ!“ Hlas tak příjemný, že krávy po jeho zaslechnutí dojily zkyslé mléko, rozčísl vzduch na staré farmě. Patřil malému zavalitému muži na sklonku života… bylo mu už plných 32 let. Stařešina seděl na verandě a bafal z fajfky, zároveň sledoval svého mladého pomocníka, kterak se potýká s hromadou hnoje, před jejíž velikostí by se zarděla i slušně rostlá žirafa. Kdyby ovšem děda věděl, co to žirafa je. Dny na farmě běžely jeden jako druhý, navlečeny jako stejné korálky na šňůrku času. Ovšem označení farma pro malý...
Věčnost
Tato povídka je o lásce, kterou předčasně ukončila smrt. V době, kdy jsem ji psala, jsem přemýšlela o věčnosti, o nesmrtelných tvorech a o tom, jak oni můžou chápat lásku, jak dokážou být štastni a milovat věčně jen jednu osobu. Tohle není o nesmrtelném tvorovi, ale o lásce, která se lehce změní v nenávist, když jeden člověk jde bezmezně přes mrtvoly, jen aby dokázal, že pro druhého udělá opravdu cokoli. Výbuch světla oslnil její oči, tak intenzivní světlo nikdy dříve neviděla. „Rosalie?“ Hlas volající její jméno přicházel z velké dálky. Konečně se odvážila oči otevřít. Nacházela se v místnosti s prázdnými bílými stěnami a jen jediným oknem. Všude bylo světlo, které ale odnikud nevycházelo. Jen tam bylo. „Rosalie, slyšíš mě?“ zopakoval...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
