Konec světa
Je hluboká noc. Vesnice je osvícena pouličními lampami. Na konci cesty jedna lampa problikává. Za okny domů je tma. Jen vzadu na kopci svítí malé okénko. Vede do útulné hospůdky. Ves se zdá naprosto tichá, prázdná. Sedáte si na jednoduchou lavičku pod vzrostlou vrbou na okraji místního rybníčku. Sedíte, placatými kamínky děláte ve vodě žabky, když v tom uslyšíte kroky. Přestanete házet kamení, zpozorníte. Nebojíte se, na nadpřirozené jevy nevěříte a u vás na vsi bylo vždy bezpečno. Máte pravdu. Osobu již z dálky poznáváte. Je to váš soused Bedřich. „Buď zdráv, Béďo,“ pozdravíte. Soused otáčí hlavu za hlasem. Z osvětlené ulice mžourá k tmavému rybníku. Vystoupíte ze stínu vrby a kráčíte k Bedřichovi. „To jsem já, Béďo,“ usmějete se....
Tvá nejlepší přítelkyně – V.
Becka objala Willa rukama kolem krku a přitáhla si jeho tvář ke své. Vrátila mu polibek, dlouhý a vášnivý. Zpočátku měla oči zavřené, pak je otevřela a pohlédla na zamlžené přední sklo.Měla ráda vůni jeho kožené bundy. Měla ráda jeho jemné dlouhé vlasy vlnící se mu na ramena, do nichž vpletla své prsty. Když se líbali, držela jeho hlavu těsně u své. Začal se odtahovat, ale ona si jeho tvář znovu přitáhla, našla jeho rty a znovu se políbili. Nechtěla ho pustit. Byli v jejím autě zaparkovaném na River Ridge. Okna byla celá zamlžená, kolem nich byla tmavá noc. Byl to svět sám pro sebe. Bezpečný a teplý. A tichý. Hluboko dole tekla pomalu a tiše řeka Connon, obtížně zápasící s ledem. Za řekou se rozkládalo město Cornwell. Jeho světla v jasné a chladné sobotní noci...
Březnová balada
Balada o třetím měsíci v roce. Chladným březnovým ránem dívka rychle běží, okolí nevnímá a do vlasů jí sněží jemné vločky, které v zápětí roztají a vítr jí šeptá do vlasů potají: ,,Běž! Utíkej! Zachraň se!“ Dál sama klopýtá neznámou krajinou. – jak jen mohl na mě zapomenout pro jinou – Myšlenky ji ve skrytu duše mučí, jak hladový pes, srdceryvně skučí: ,,Běž! Utíkej! Zachraň se!“ Již má dost lidí a jejich útočného posměchu, v potemnělém lese, mezi stromy hledá útěchu. V srdci má rány, jak prostříleno bylo by kuší a stále jí ten neúnavný hlas křičí do uší: ,,Běž! Utíkej! Zachraň se!“ V rozplývající se mlze vidí strach ve své tváři. – ach, že jsem ti jen věřila, ty lháři – Unavená klesá do mechu a děsivá hrůza bez dechu...
Půlnoční kámen – díl druhý
Další pokračování povídky o Půlnočním kameni. Ona se mě pak zeptala: „Jsi v pořádku?“ Jasně, jo! Jen mě to trošičku zaskočilo. Copak se mám vydat do nějaké kouzelné říše bazilišků? Blbost. Bůh ví, jestli to vůbec existuje. Ale jak je možné, že teď sedím vedle víly temnoty? Takže s ní prostě půjdu. Pomůžu jí. Chlöe je přeci moje kamarádka. A abych ji ujistila, odpovím tohle: „Jo, jsem v pohodě. Takže, kudy se máme vydat?“ Chlöe se usmála a začala mi vyprávět trasu. Máme jít nejprve za hory, řeky, lesy a louky. Vlastně tam, odkud přišla. Pak by tam měl být portál, který nás zavede do kouzelné říše dryád. Odtud musíme pokračovat hlavním městem Fairymaxie a pořád rovně na palouk prachu. Tam by měl být další portál a ten nás zavede do kouzelné...
DM 39 – Caitlin
Kyselá pomsta. Doplněno v bonusovém kole. Byla v kuchyni a její muž si četl noviny. Najednou měla v ruce tác se dvěma šálky čaje. Podala jeden manželovi a ten beze slova začal srkat, ani neodtrhl oči od novin. Záludně se usmála a vymáčkla si do čaje citron. Ucucla. Zašklebila se, když zjistila, že čaj je už moc kyselý. Manžel dopil. Několik vteřin poté vyděšeně pohlédl na svou ženu. Chytil se nejprve za krk, pak za břicho. Těžce dýchal. Nevydal ani slovo, jen padl na podlahu. Mrtev. Žena zamíchala lžičkou v čaji, usrkla a kysele se usmála. Už dávno jsem ti, můj drahý, řekla, že se pomstím!
DM 33 – Janel
Ten, kdo je neviděný. Doplněno v bonusovém kole. Byl stále s ní, její neviditelný přítel. Byl tím, který ji týral. Tím, který léčil a hojil její bolístky. Byl ten, kdo stojí při vás a bije se za vaši pravdu a v druhé chvíli vám vráží do zad dýku. Byl ten, kterému věřila a kterého se bála. Byl jejím přítelem, jejím osudem i křížem. Byl její dar, ten, za který se děkuje i nadává. Byl ten, kdo jí podal ruku, když seděla v bahně svého zoufalství. Byl ten, kdo tu ruku už nikdy nepustil a pomalu si přivlastňoval její tělo. Ten, kdo je i není. Ten, kdo je neviděný.
DM 22 – Wenai
Život je jako bonboniera – nikdy nevíš, který bonbon si vybereš. Doplněno v bonusovém kole. Ten citát jsem nikdy neměla ráda. Co to má jako znamenat: život je jako bonboniéra – nikdy nevíš, který bonbon si vybereš? Návod na to jak se nechat zmítat osudem? No když se vám chce, tak já vám do toho kecat nebudu, ale pro mě to fakt není. K čemu by potom byly vykládací karty a křišťálové koule, no ne? Nebo se chcete nechat překvapit? Já vám to neberu, taky mám ráda překvapení, ale čeho je moc… Tenhle citát je asi teda jenom pro lidi, kteří neumějí číst. Protože když otočíte krabici, tak tam máte napsáno, co je který bonbon zač!
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
