Jak Alysha a Angie zachránily Bradavice – část první
Z mimořádných důvodů úkolu do Literárního semináře se k vydání dostává i fan fiction inspirované světem HP.Byl krásný zářijový den. První den. Na nádraží King’s Cross bylo živo. Všude po nástupištích byli lidé. Mladí, staří. Dospělí, děti. Všichni někam jeli. Mezi ně patřily i dvě jedenáctileté dívky, obě hnědovlásky. Stály před nástupišti 9 a 10 a rozhlížely se kolem. Jako by něco hledaly, ale ostatní lidé si jich nevšímali. Kdo by si všiml dvou malých holek. Asi čekají na rodiče. Kdo ví? Ony dvě věděly své. Nečekaly na rodiče. Ti s nimi nešli. I když jde o takovou slávu jako je první nástup do Bradavického expresu! Jim to bylo jedno, měly vlastní hlavy. Obě. První byla živel a druhá? Ještě vetší. Obě měly s sebou velký kufr plný kouzelnických věcí, vedle...
Kalamář
Báseň z pera havraspárské autorky Trishy Thompson.Zas vstupuji do krásy smutné tváře, kdy z očí mi teče, jak ze zátky kalamáře. Schod po schodu vstupuji do zšeřelé místnosti. Pode mnou roklina. Veškeré mé štěstí a slávu odhodím mu do klína. Mu, muži beze tváře. On všechny mé mašle úsměvů, zlomkem sekundy, představou jeho vůně, jen jak si na něj vzpomenu- -mašle splývají. Jen on mi je zas v pevný suk sváže. Jenže ty to nejsi. A postupem času, který nezastavím, váhám. Půjde ještě vůbec někdy ty tenké nitky svázat? Šlo by to – já stále doufám, že každá dírka a prasklina bude vyspravena dotykem tvých něžných úst. To by mi však polibek musel dát s opravdovou tváří muž. Jenže ty tu nejsi. A zas pozbyl jsi svou mladou tvář. A já už jaksi přestávám vnímat...
Oznámení
Bohužel jsem byla nucena z prostor čítárny odstranit několik svitků. Konkrétně jde o povídky Vzpomínka na mě, Tvá nejlepší přítelkyně, Klub umírajících a Tanec smrti. Anonymní komentátor, kterému bych chtěla touto cestou poděkovat, mě upozornil na to, že povídky vyšly knižně a tedy rozhodně nejsou originální tvorbou zde uvedené autorky. Doufám, že se nic takového opakovat nebude, ale že se naopak zdi čítárny zaplní kvalitní originální tvorbou z vašich brků. Hodně štěstí při psaní přeje Janel Weil
Malé holky a velcí kluci
Malé holky si sednou k počítači a píší slohovky o tom, jak je málo lásky a pochopení. Velcí kluci si sedají k počítači a píšou, jak hustě tenhle víkend pařili.Malé holky vstávají brzo, aby se hezky namalovaly a upravily vlasy. Velcí kluci vstávají a chodí pozdě, s rozcuchanými vlasy a vypadají ospale. Malé holky chodí po ulici a lížou lízátka. Velcí kluci sedí v parku a kouří. Malé holky píšou sms velkým klukům. Velcí kluci neodpovídají na sms. Malé holky spí s plyšovejma medvídkama. Velcí kluci spí s holkama. Jakmile velký kluk uviděl malou holku, řekl si: „Anděl“. Velký kluk zatoužil po malé holce.. zamilovali se do sebe a ona mu dala to, co chtěl. Řekl: „Líbí se mi hodně dívek, nemůžu být jen s jednou.“ Ona se usmála. Řekl: „Jsem...
Harlekýn
Za bílou maskou… Za bílou maskou se šklebem optimisty, pravou tvář skrytou a oči s modří nebe, jen prázdnota a žal čistý. Kde život je jen hrou s hráči cirkusu patřící, s tváří tuší črtanou, za níž jen duše prosící a chladné srdce spící. Já, prosím, chci maskou strhnout, svobodu vykoupit, sám sebe oloupit, smazat harlekýna tvář a ze hry navždy vystoupit. Za bílou maskou jen prázdné místo, tělo tuhé, bledé, bezvládně ležící, spící, avšak na duši...
Láskou zrazená
Báseň z pera Kristie Smithové. Těžké je smát se, když nechci, těžké je slzu v oku udržet, když chce ven, těžké je skrýt v očích žal, když mě sžírá, těžké je milovat, když v lásku není víra. Lehké je ronit slzy, pro lásku, lehké je vraždit, pro lásku, lehké je ztratit rozum, pro lásku, lehké je žít, pro tebe.. Snadno se říká „Neplač“, snadno se říká „Tak už se nemrač“, snadno se říká „Neumírej“, ale neslyším „lásku nepodezírej!“
Tajemný dům
Velmi povedená závěrečná práce z Literárního semináře z pera Ainkidua Arnimane. Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč, nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ten nejneočekávanější host zavítal do jeho nitra. Nemohl vědět, jaké historky se k němu vážou a možná by se tam běžel ukrýt, i kdyby je všechny znal, kdo ví. Jedno je však jisté. Kdyby opravdu věděl, co se za těmi oprýskanými a překvapivě stále jasně rudými dveřmi skrývá, nikdy by tam byl nevkročil. Slunce zmizelo již před nějakou dobou za korunami stromů, a tak se začalo smrákat. Kdo tím nezvaným hostem a nešťastníkem byl? Někdo, kdo nebude společnosti chybět – vyvrhel a chamtivec. Jeho důvody k útěku byly stejně pochybné, jako jeho potřeby. Mnoho...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
