Šnečí deník skrz naskrz žlutého Moríska – 1. kapitola
aneb Příběh o tom, jak jsem se stal studentem Mrzimoru Autor: Mrzimorský Morísek Příběh Mrzimorského studenta, který je tak trochu jiný než ostatní. Hrozně moc by chtěl zapadnout do koleje, sbírat body, bavit se se žluťásky, ale cítí se poněkud přehlížený. Jeho svět je nelítostný boj o holý život – není snadné vyhýbat se zašlápnutí nebo zasednutí, když vás lidé ignorují. Hrdina se však nevzdává a na své pouti Mrzimorem využívá vnitřní sílu a hledá své idoly… „Není tužeb, které by se nevešly do ulity…“ (Morison Araran Nabuchodonozorský) Věnování: Tento deník bych rád věnoval… – Sobě, protože jsem ryze statečný šnek a ušel jsem dlouhou a trnitou cestu. Ačkoliv pomalu, tak s důstojností sobě vlastní. – Vicky Charmant,...
Vendelína Výstřednice
Jedná se o krátký veršovaný příběh o světoznámé čarodějce Vendelíně Výstřednici, která našla zálibu v ohni a plamenech. Plápolá – oheň krásně plápolá, když na hranici je čarodějnice zkažená. Davy mudlů kolem jásají, že z ní plameny život vysají. Čarodějka ječí bolestí, což dobrý konec nevěstí. A kdože to na hranici hoří? Komu se to ohněm krev v těle vaří? To Vendelína Výstřednice jest a výkřik bolesti je její lest. Dívka si na hranici oheň užívá a příjemný, šimravý pocit zažívá. Je to vskutku zvláštní bytost, co na mudly nikdy nemá zlost. Několikrát se chytit nechá, protože ráda do plamenů spěchá. Má vlasy barvy zrzavé a jistě je povahy hravé, když dobrovolně do ohně vstupuje, a klidně šťastné mudly sleduje. Dívka bláznivá hbitě, ladně zmizí a hledat bude...
O taktice chřipkového viru
Zima letos nestojí za nic, pořádně ani nemrzne a ve vzduchu se množí viry až hrůza. Nejpočetnější a nejzákeřnější jsou viry chřipky. Krouží kolem nás, množí se a vyhlížejí své oběti v dopravních prostředcích. Když už se do nás nějaký pustí, zvolí guerillovou taktiku a přepady ze zálohy. Chvilku nás ožužlává a tváří se jako rýma nebo kašel, protože ty bereme často na lehkou váhu. Zaútočí a na chvilku zmizí. Mizera, nechá nás, abychom si mysleli, že jsme z nejhoršího venku po dvou celaskonech. Ale pak udeří v plné síle se vší parádou a vysokou teplotou. Je to zákeřný šmejd!
Konec
Mé oči nevidíce jasu, jen stín a smutek v pozadí, a život tolik drahý času svůj obraz mlhou zahalí. S naprostým klidem hledící vzad, němé rty tiše zpívají, a krásnou lež nechává spát, bledou tvář s láskou líbají.
Život
Jsem život jak bárka na jezeře, jsem jak ryba ve vodě. Chci být orlem a létat a vyletět až do oblak. Chci projít mraky a dívat se do slunce, chodit po vodě a vstupovat do hlubin, hledat lásku a nalézat a pak nechat ten žár srdcem pronikat. Chci se láskou rozplynout, jak vosk taje v ohni. Chci stoupat ke hvězdám, jak touhy vznáší se tam. Chci na hory vystoupat jak laň k výšinám, toužím tě objímat a nechat se zulíbat. Jsem láskou utvořená a na věky označená, přesto jsem tápající a zaslepená. Tak často nevidím, i když se dívám, tak často mluvím a nic neříkám. Tak často mlčím, ale bouře v sobě mám. Nauč mě mlčet ve slovech, nauč mě promlouvat v mlčení. Ať dobro vidím ve své slepotě a zlo nehledám tak...
Hogwartské rozjímání
U krbu jsem seděla, do plamenů hleděla. V myšlenkách se utápěla, porůznu si vzpomněla. Na první krůčky na hradě, když jsem byla malé havráně. Malá, nesvá a vystrašená, poprvé ke klepadlu vyslaná. Stačila chvíle malá, a jak jsem byla ráda, že mezi modré poslalo mě stvoření moudré. Po čase vykoukla jsem z úkrytu, sundala svou šnečí ulitu. Život hradní získal mě, bylo mi tak krásně. Přátele jsem našla, když na sraz jsem si zašla. Od těch prvních kroků uběhla už spousta roků. Však já jsem pořád tady, ač změnila jsem trochu barvy. Avšak Hogwarts navěky i přes své záseky budu domovem nazývat, s přáteli si...
Boj v sobě
SVĚTLO. Výraz mnoha možností a mnoha dalších slov. Věc tak důležitá pro život. Důležitá pro vše, co je nám drahé. Tento děj ale není jen o tomto, je o mnoha možnostech. V okolí stál dům. Sám. Nikde okolo se nic neukrývalo a blízko nebylo nic, na co by se oko mohlo zaměřit. Dům byl prázdný, jen místy bylo pár věcí, které byly v domě ukryté několik let, možná i několik generací. Stůl. Stará dřevěná lampa. Mohutné látkové křeslo plné prachu a v něm osoba. Osoba bez emocí, bez výrazu. Bez jakéhokoliv výrazu. Ta osoba stále hleděla jen na jedno místo a člověk by si řekl, že snad už ani nežije. Osoba působila nemrtvě, avšak místy z ní bylo cítit trochu života. Dům pokrýval prach a vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že obyčejného smrtelníka zamrazilo. Dech. Tep. Pohyb. Ten...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
