Listopadová romance
Listí barevné k zemi snáší se, jako víly ve svém tanci. Krouží kolem sebe, v nejlepším šatu zlatavých a rudých barev. Na co asi myslí, když opouští bezpečí a lásku stromu, jemuž dělaly společnost po tolik dlouhých měsíců? Houpavými pohyby a lehkým pokynutím loučí se se starým brachem. Naposledy měly před větrem zastání, naposled byly k někomu připoutány. Jako peřinka rozprostřou se v okolí opuštěného domu. Ani to nebolelo. Brzy zbude jen rozfoukaná vzpomínka. Dětský smích a ručky malé zahřejí zkřehlé, opuštěné víly. Poslední slza spadne. Koloběh života vždy na chvíli zvadne. Avšak nakonec jsme něhou opět k lásce připoutáni.
Bert
Hororová povídka Probudím se. Zpoza postele se ozývají trhavé zvuky. Ležím, nehýbu se, skoro nedýchám. Uběhne deset minut. Dvacet. Zvuky se ozývají neustále. Pootočím hlavu. Uběhnou tři minuty. Konečně přestanu váhat a skloním hlavu pár centimetrů nad podlahu. Otočím hlavu tak, abych viděla pod postel. Třesu se, ale prostě se musím podívat, co ty zvuky vydává! Kouknu se pod postel. To „něco“, co pod ní je, je ke mně otočené zády, ale stejně je to ohavné. Je to malé vrásčité tělo plné jizev a modřin. Nohy to má oproti tělu dlouhé a hubené a má to malé prsty s dlouhými nehty. Ruce to má tlusté a krátké. Hlavu to má velkou asi jako dospělý muž. Pohnu krkem a zavrže postel. Neznámá věc pod postelí se otočí a já jí vidím do obličeje. Má malá ústa, obrovský...
Mezi svými…
Pár týdnů zpátky byla jsem jiná, ve světě bez kouzel, bloudící duše. Na všechny kolem ustrašená, milá, tápala mezi vším slepě a hluše. Těžko jsem přijala, že nejsem stejná, tak jako ostatní děti v mém světě. Byla jsem sama, ne členem hejna, křičela potichu, však v každé větě. Pak přišel dopis a já se bála, co mě to čeká, co bude dále? Třeba tu přijde poprvé chvála… Všechno se dovím ve velkém sále. Sám Moudrý klobouk řekl mi svoje. Srdce mi bušilo, dech ztrácel sílu. To všechno z velkého vnitřního boje, však někde v nitru našla jsem víru. Vědomí přátelství, co mě teď čeká, možnost být konečně jen sama sebou. Všech nových poznání se mé já leká, však vnitřně vím, že mě tu vemou. Nově jsem zelená, někam teď patřím, Zmijozel není jen být mezi zlými. I v tomhle...
Nekouzelná pomoc
Několik set let zpátky existovala kdesi v severní Anglii malá kouzelnická víska, od okolního mudlovského byla chráněna všemožnými kouzly, a tak o ní mudlové neměli sebemenší ponětí. V této vísce žil i desetiletý chlapec, David. David byl syn sedláka a hrnčířky, a tak mu jeho rodiče nikdy nemohli dopřát všechno, co by zrovna chtěli. Byli to kouzelníci, takže se neměli vyloženě špatně, magie jim v mnohém pomáhala, ale většina sousedů se holt měla lépe, a tak se Davidovi jeho vrstevníci často posmívali. Chodil v ošuntělém oblečení, sladkostí měl pomálu a kapesné žádné. David přitom byl velice šikovný a manuálně mnohem zručnější než všichni jeho vrstevníci, ale to nikoho ve vesnici čarodějů nezajímalo. Ten rok přišla krutá a dlouhá zima, a tak na jejím konci byla...
Posedlost
V zajetí obsese bez kontroly se mi můj rozum na kusy drolí, jako by se ta posedlost chtěla dostat do celého mého těla. Jsem posedlá jídlem nezdravým, a když to na mě přijde, tak jím. Když se do mě vetře posedlost, nedokážu jí říct: „Mám tě dost!“ Obsese napadá přemýšlení, přítomnost maže, nechává snění. Strojené plánování života. Velké cíle a pod tím prázdnota. Čas od času mě amok chytne, chci vlastnit knihy nenasytně, mít prostředky a kapsy plné, vím, že to není smysluplné. Nejsem posedlá vlastní podobou, přesto trpím vzhledovou chorobou. V obsesi přemýšlím, co by, kdyby, netuším, co se mi vlastně líbí. Světlé chvilky mojí posedlosti naplní touha po vzdělanosti, naneštěstí nejsem vytrvalá a často už jsem učení vzdala. Posedlost patří k mým...
Stromopsaní – Strašák v poli
I. kapitola První ranní paprsky hladily svěžím dotekem lesní mýtinu, až pozlatily husté obočí spícího muže. Ten se jemně zachvěl, než procitl a zpoza svého těžkého pláště, do kterého byl zachumlaný, se rozhlédl kolem. S veselým pobrukováním pohladil místo, kde spal, jako by přírodě tím gestem děkoval za pohodlí, a sebral svůj skromný majetek. „Nejlepší čas na dobrodružství je právě teď,“ promluvil tichým melodickým hlasem ke stromu u mýtiny, který mu po celou noc věrně hlídal uzlík, hůl i starou loutnu. „Děkuji, příteli, za věrnou službu!“ dodal a vykročil po stezce, kterou za soumraku předchozího dne opustil. Slunce už vystoupalo vysoko, když se bard Blodyn přiblížil na dohled k větší vesnici. Zářila v poledním žáru jako drobné kamínky v trávě, usazená v...
Stromopsaní – Noční děs
I. kapitola Noc byla hluboká a bezesná. Alespoň z počátku. Nedlouho po spokojeném usínání se cosi vkradlo do spaní znaveného barda. Neurčitý pocit, snad sen, který se nechtěl nechat vidět. Pokoušel pár okamžiků tvrdého spáče a ten, aby se protivného rušení zbavil, se po tom záhadném čemsi ze spaní ohnal. Probudil ho strašlivý skřek a leknutí, trefil něco měkkého. Po chvilce tápaní v nočních stínech mu padl unavený zrak na půl metru vysokého výra. Pohled ho vyděsil, protože výr, na rozdíl od ležícího barda, stál důstojně na zemi a na Blodyna ze své úctyhodné výšky shlížel. Veliké žluté oči jakoby přímo planuly, noční pták si uhladil rozcuchané peří a kývnul hlavou, jako by chtěl pokynout zobákem. Blodyn to gesto nepochopil a zabýval se bolavým uchem – sova ho do...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
