Listí barevné k zemi snáší se, jako víly ve svém tanci. Krouží kolem sebe, v nejlepším šatu zlatavých a rudých barev. Na co asi myslí, když opouští bezpečí a lásku stromu, jemuž dělaly společnost po tolik dlouhých měsíců? Houpavými pohyby a lehkým pokynutím loučí se se starým brachem. Naposledy měly před větrem zastání, naposled byly k někomu připoutány. Jako peřinka rozprostřou se v okolí opuštěného domu. Ani to nebolelo. Brzy zbude jen rozfoukaná vzpomínka. Dětský smích a ručky malé zahřejí zkřehlé, opuštěné víly. Poslední slza spadne. Koloběh života vždy na chvíli zvadne. Avšak nakonec jsme něhou opět k lásce připoutáni.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!