Starší příspěvky

Zapomněla jsem Jo říct, že s námi jede také Amanda. Ta skutečnost ji nijak nevyvedla z konceptu. Možná měla se svou sestřenicí málo společného, ale očividné nepřátelství mezi nimi rozhodně nepanovalo.

Do Layhelardu dorazili pozdě v noci a šli rovnou spát. Druhý den oznámili Kholovi a Starci výsledky mise. Mluvil hlavně Erlis, Lavinie jen doplňovala a upřesňovala. Mluvila tiše a stála se sklopenou hlavou. Když si dva přední válečníci země vyslechli hlášení, zeptal se Khol:

Měli jste někdy tu čest vidět někoho, koho ani nikdy vidět nechcete?

Jak jste si mohli všimnout, v naší čítárně se začaly objevovat nové dva příběhy na pokračování. K nim se brzy připojí další dva. Aby byl ve vydávání pořádek, zavádíme nový systém. Více se dozvíte v článku

Seděl jsem na bílé železné židli, za bílým stolem, prostřeným růžovým ubrusem. Hleděl jsem do jejích očí, tak hlubokých a tak mokrých.

Seděla jsem na lavičce vedle mámy. To bylo před sedmi lety. Připadalo mi to skvělé – rodinný výlet – ale mamce asi nebylo dobře. Netrpělivě cvakala propiskou a nohama houpala, div že nespadla. Rozhlížela jsem se místností a hledala jsem původ její netrpělivosti, ale obyčejná nemocniční chodba mi nepřipadala ničím zvláštní.

Nechala jsem Amandu, aby si sedla dopředu k Jimmymu. Jeho Audi nemělo prostorná zadní sedadla, ale protože jsem o dost menší než ona, vešla jsem se dozadu pohodlně.

Amanda ožila, jen co jsme vyjeli na silnici.

Když se Alex Cooperová po návratu z večírku na oslavu narozenin své "přítelkyně" probudila ráno ve své posteli, rodiče a bratr se chovali, jako kdyby neexistovala.
Neslyšeli co říká, neviděli ji. Pak zazvonil telefon. Volala nemocnice. Všichni zvážněli.
Alex je mrtvá. Vrátila se však jako duch, aby vyšetřila svou vlastní smrt. Byla to nehoda? Nebo vražda?

A znovu nešel kotel...

Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jsem jej nakrmila posledním kouskem roztrhaného papíru, uplynul již drahný čas.