Když se Alex Cooperová po návratu z večírku na oslavu narozenin své "přítelkyně" probudila ráno ve své posteli, rodiče a bratr se chovali, jako kdyby neexistovala.
Neslyšeli co říká, neviděli ji. Pak zazvonil telefon. Volala nemocnice. Všichni zvážněli.
Alex je mrtvá. Vrátila se však jako duch, aby vyšetřila svou vlastní smrt. Byla to nehoda? Nebo vražda?
Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jsem jej nakrmila posledním kouskem roztrhaného papíru, uplynul již drahný čas.
(názvy zvířat © Z.L.O.)
„Hamat!“ vykřikl uražený curassanthosaurus a podíval se na mě pohledem, který naprosto jasně říkal, co to vlastně chce sežrat.
Tak jsem začala v beznaději utíkat.
Jakoby už tak to všechno nestálo za houby.
V pátek, týden po našem setkání, jsme poprvé spali odděleně poté, co začal táta ráno zase rozhrnovat záclony. Ale já už neležela shrbená a neobjímala jsem si svá kolena, abych zmenšila tu bolestnou díru na hrudníku, jejíž okraje pálily jako pepřový sprej v očích. Už jsem nescházela apaticky schody, ale sbíhala jsem je, abych byla venku co nejdříve. Jedla jsem celé snídaně a smála jsem se na celou rodinu, která z toho byla značně v rozpacích. Asi si mysleli, že jsem začala brát drogy. Do koupelny jsem si chodila čistit zuby, bez svých upířích sklonů. Jizvy se mi hojily, stejně jako se hojily mé jizvy na duši, které jsem nastřádala během let samoty. Už jsem se necítila jako lego, které malé děcko rozházelo po pokoji. Už jsem byla postavený jeřáb z lega a jistá osůbka jednotlivé kousky slepovala sekundovým lepidlem. Cítila jsem se... celá. Byla jsem pevná a moje mysl byla jednotná. Chtěla totiž vždy jen jednu věc. Být s ním.
Další restaurátorkou se stala Elyssea Ellesméry.