Starší příspěvky

S dalším restaurovaným svitkem z paláce přichází Anseiola Renine Rawenclav.

„Co to bylo?“ ptala jsem se udýchaně, když se naše tváře rozdělily z jedné na dvě. Můj dech byl přerývaný a jeho taky – dýchali jsme si navzájem do obličeje, jak jsme byli blízko.
„To byl polibek, copak jsi nikdy..?“

Zajímavá práce z Literárního semináře.

Shine je nevyliečiteľne chorý chlapec, ktorý sníva o slnku a nebeskom posmrtnom živote. Jednej noci za ním príde upír a Shine musí žiť život v noci a posmrtnom živote na pekelnej zemi.

Moje idey byly krásné. Dostanu dobrou známku, potěším tatínka, potěším upíra v hloubi mé duše. Všichni budou potěšení a já na sebe budu moct bejt hrdá, že jsem přežila školní rok. Celá rodina by se sešla a jako každý rok by mě chválili, nad dortem, vysvědčením a nad obálkami, skrývajícími modré bankovky, které jsem nežádala. Nic jsem od své rodiny už nečekala, ale když se mi něco opravdu povedlo, upír neměl žízeň a necítil se sám natolik, aby si musel jít hrát sám se sebou. I když to zní úchylně. Všichni bychom byli spokojení. Rodiče by mě poplácali po zádech a pochválili by mě.. kéž by.

Jednoho dne zrána byla nějaká podivná nálada a došlo to tak daleko, že lidé chtěli založit vesnickou radu, vybrat opevnění a začít obchodovat s ostatními vesnicemi.

Ráno, když jsme se všichni probudili, jsme si upekli kousek masa a uvařil čaj. Hned po snídani jsem začal dodělávat náš nový dům. Šlo to jako po másle a k obědu byla už jedna polovina hotova.

Všechno se odvíjelo rychle. Každé ráno jsem vstala a každou noc jsem se snažila usnout. Často se mi to ale podařilo až druhý den, takže fialové kruhy zesilovaly a zesilovaly. Každou minutou jsem přemýšlela, jestli budu mít jednou obličej celý fialový. Opravdu jsem se asi stávala upírem, ta myšlenka mi utkvěla v hlavě. Znělo by to skvěle: Kateřina, krvelačná upírka. Střezte se!

Během noci se nic nestalo a hned poté, co pokryly zemi první ranní paprsky, jsme se všichni probudili. Museli jsme si postavit domy, opevnění a zasít, abychom přečkali zimu.

Od té doby uplynuly necelé dva měsíce. Laurë měla za úkol vydat se do lidského světa, i když neměla vůbec ponětí, kde přesně je. Ještě teď si pamatuje slova svého učitele:
„...musíš se vydat do lidského světa a najít tu mapu. A nezapomeň! První člověk, kterého potkáš, bude zároveň i ta nejdůležitější osoba v tvém životě.“ Ano...nezapomene. Jenže jak má hledat člověka, když neví, kde je?