Pomalu zamrkala a otevřela oči. Měla neodbytný pocit, že něco není v pořádku, ale unikalo jí, co. Vtom se jí náhle vybavila celá hádka s Nilsou a návštěva Treny a došlo jí, co je špatně. Správně by právě teď měla být mrtvá. Tak proč je vlastně ještě pořád naživu?
Vyběhla jsem z domu a neobtěžovala jsem se ani zavřít branku. Teď to všichni uslyší, jen ať. Stejně každý musí tušit, co se u nás děje. A určitě dávno chápou, že sanitka, která přijíždí minimálně jednou do měsíce, k nám nezavítává jen kvůli náhodám. Všichni někde uvnitř vědí, že nemáme problém s krevními destičkami. Že to jsou všechno prachobyčejné modřiny.
Myslela jsem, že jedna dlouhá noc stačí na vystřízlivění, ale velmi jsem se mýlila. Dveře se rozrazily s děsivou dělovou ranou, až jsem nadskočila a dovnitř se vyvalilo napřed břicho a pak zbytek otcova těla.
Kdysi jsem četla články, popisující jak těžké je přijmout smrt milovaného člověka. Jak často lidé procházejí fázemi, kdy dokonce popírají, že určitá osoba zemřela. Dokážu si představit, jak těžké to musí být. Musím ale říct, že je těžší připustit si vlastní smrt.
Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, jako bych ho neviděla věky. Tedy – spíš to asi bylo tím, že jsem si přesně tohle přála. Zmizet odsud byl můj sen už od dětství.
Zdálo se mi, jako by se ty stěny přibližovaly a pod postelí jsem měla jakýsi hmyz, který vyletěl vždycky ráno a večer. Nikdy jindy. Tedy ano, ale ne v tak velkém množství. Stejně tak jsem ráno a večer měla největší tiky, takže se mi opravdu špatně usínalo a fakt, že otec zase zašel tak daleko, mi s usínáním také moc nepomáhal.
Poprvé se na restaurátorských pracích podílel muž. Tímto mužem je Nebelbrach Mechacha
Když jsem na to přišla, ležela jsem doma v posteli. Nejdřív jsem se neptala, co tam dělám. Protože jsem bývala tvrdý spáč, stávalo se mi při probuzení, že jsem si ani nedokázala uvědomit, na které planetě se nacházím
V mužském oblečení a v mužské roli vsedala na koně, aby jela zabíjet a zase zabíjet. Chvěla se téměř dětským vzrušením, mělo to být její první tažení. Muži se nad ní usmívali, ženy nechápavě vrtěly hlavou. V tu chvíli nebyla Zářivá, ale obyčejná dívka, natěšená na první velké dobrodružství.
Vylíčím vám, jak jsem zemřela. Jak se z mé roztříštěné lebky vyřinula krev. Všechny krvavé detaily.
Umírající lidé nikdy nezavírají oči, když se z nich stávají nehmotné duše, ale zřídkakdy tu proměnu sledují. Alespoň já určitě ne.
Stál jsem na tom otevřeném prostranství, klepajíce se, křečovitě držíce zvláštní kvádr.