Starší příspěvky

Les je tak tajemný,
přesto však nádherný,
všemožné bytosti se tam skrývají,
ale i víly tam bývají.

Tisíce jisker velký plamen tvoří,
jsou jak tvé oči,
které se již nikdy nerozhoří.

Příběh o snu a realitě, o touze a přáních. Vypovídá o tom, že pro lásku jsme schopni dát život a pro sen jsme ochotni zemřít.

V dobách zapomenutých, kdy širé lesy pokrývaly jako koberce zvlněné planiny české kotliny, kdy příroda neomezeně panovala všemu živému, a skupinky lidí přežívaly v malých osadách, odehrály se mnohé příběhy, jež se v dnešní době mohou zdát neuvěřitelné. A přesto se staly a v oněch časech se jim lidé nikterak nedivili a přijímali je jako součást divotvorné matky přírody, v jejímž panství pokorně žili.

Moje úleva v tu chvíli byla nádherná. Bylo to tak úžasné, jak byl můj smutek strašný. Nepamatuju si, že bych vyskočila a natáhla po něm ruce, ale pamatuju si, jak sladce jsem se cítila v jeho objetí. Cítila jsem ho a věděla jsem, že on cítí mě. Myslím, že jsem se ho držela pořádně dlouho. Měla jsem strach, že se mi ztratí.

Do slunného dne jsem se probudila v Amandině domě. Vyskočila jsem z postele, na které jsem spala. Stále jsem na sobě měla zelené kalhoty a žlutou blůzu, oblečení z večírku u Jane. Byly zmačkané, jak jsem v nich spala. Cítila jsem velkou úlevu. Nebylo to proto, že bych zapomněla, co se předešlé noci stalo, ale najednou jsem nabyla přesvědčení, že se to nemuselo ve skutečnosti stát. Lidé umírají stále, ale bylo příliš neskutečné pomyslet na to, že já bych mohla mít takovou smůlu.

Pomalu jsem otevírala dveře, které hvízdaly jako pták s poraněným křídlem. Velice mne zajímalo, co se stane. Vždycky se totiž něco stalo, když jsem se vracela domů. Budou po zemi všude rozházené jahodové knedlíky jako ve středu, či opět špinavý porcelán? Bude po domě pobíhat maminka se Savem ve vlasech, když se jen snažila vyčistit tátovi klávesnici?

Pomalu zamrkala a otevřela oči. Měla neodbytný pocit, že něco není v pořádku, ale unikalo jí, co. Vtom se jí náhle vybavila celá hádka s Nilsou a návštěva Treny a došlo jí, co je špatně. Správně by právě teď měla být mrtvá. Tak proč je vlastně ještě pořád naživu?

Vyběhla jsem z domu a neobtěžovala jsem se ani zavřít branku. Teď to všichni uslyší, jen ať. Stejně každý musí tušit, co se u nás děje. A určitě dávno chápou, že sanitka, která přijíždí minimálně jednou do měsíce, k nám nezavítává jen kvůli náhodám. Všichni někde uvnitř vědí, že nemáme problém s krevními destičkami. Že to jsou všechno prachobyčejné modřiny.

Myslela jsem, že jedna dlouhá noc stačí na vystřízlivění, ale velmi jsem se mýlila. Dveře se rozrazily s děsivou dělovou ranou, až jsem nadskočila a dovnitř se vyvalilo napřed břicho a pak zbytek otcova těla.