Jak se setkala Jezérka s Kanélií
Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Jezérka byla krásná vodní víla žijící v jezeře. Taková vodní víla je opravdu celá z vody. Vlasy má jako malý vodopád a průzračnou pokožku má zrovna jako voda, ve které žije. Na vodní víly narazíte jen zřídkakdy, jelikož se ukazují pouze zvířatům a ostatním vílám, a jakmile vycítí v blízkosti člověka, okamžitě se skryjí pod hladinu. Jezérčiny vlasy stékaly až k pasu, pokožku měla průzračnou, až bylo vidět prostředí za ní, a s velkou oblibou nosila dlouhé modré šaty. Za celá ta léta se setkávala jen s jednou vílou, a tou byla Rekie. Rekie žila v řece nedaleko Jezérčina jezera, vlasy měla krátké a pokožku neustále pokrytou bublinkami. Měla poněkud divokou povahu, takže pořád pobíhala od řeky k jezeru a zase zpět...
Krása vody
Vodní báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Z kapek rána jsi zrozená, do stříbra lehce oděná, na listech třpytíš se v krůpějích, slova zaniknou v mých kročejích. Z praménku řeku vytvoříš, z mrtvých skal se vynoříš, život všem lidem přinášíš, bolesti a smutek odnášíš. Tvá krása mnoho podob má, jsi do sta podob zakletá, vločka sněhu či závoj z par, který vždy den by roztrhal. Květinám dáváš život svůj, vždy je prosím opatruj, s nimi i stromů duši chraň. Láska nejsilnější je...
Aspekty vody
Vodní drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Voda má mnoho podob. Je to líná řeka i horská bystřina. Klidné moře i divoký příboj. Ranní rosa i přívalový déšť. Poklidná vlnka i tsunami. Mrazivý led i vroucí pára. Voda život dává, ale stejně tak snadno ho umí i vzít. Snad nic nemá tolik podob a tvarů jako voda. Stačí se podívat na vločky sněhu, dvě nejsou stejné. Voda je jako oheň, hypnotizující a ničivá. Voda je jako vítr, věčně proudí, pořád v pohybu. Voda je jako země, stálá a spolehlivá. A je ještě víc! Je v nás ve všech, tvoří pouto mezi vším živým. Voda je život, navždy.
Dívka v maskách
Vodní báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Obloha pod rouškou zmizela, utichly koncerty ptačí, tu krok za krůčkem zvesela vysokou trávou kráčí: Děvče obulo tuláckých bot a na mapě značí křížky, je muzikantkou bez not, co hraje na okapy a stříšky. Co prošla hor, luk a polí! Co kvítí pohladila, co změnila podob a rolí, co kamení přeskočila! Je zákeřnou zlodějkou, co mříže nezastaví, dávnou čarodějkou, co provazy nespoutají. Schvátí úrody i skály, strhne základy domů, než schová se zpátky do korun stromů. Redakční úpravy provedla Helenia...
Netvor a princezna – část první: Linette 1/2
I Seděla jsem na lavičce v královské zahradě. Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a naslouchala zvukům nočního města. Zachvěla jsem se, když se zvedl mírný větřík a ovál mi nahé ruce a nohy. Byla jsem venku jen v noční košili, tak, jak jsem přelezla balkón. Možná jsem se měla přiobléct. V noci je ještě zima. V keři nedaleko mě zapraskalo. Otevřela jsem oči a chvatně jsem se postavila. Trochu vylekaně jsem se rozhlédla. Sleduje mě snad někdo? Ať jsem se dívala, jak jsem chtěla, nikoho jsem neviděla, ale nepříjemný pocit nezmizel. „Haló?“ zeptala jsem se pro jistotu. Nemusela jsem křičet, tma roznesla můj hlas daleko. „Je tu někdo?“ Nic. Znovu zapraskání v keřích. Vyjekla jsem. Zase prasknutí. A další. Pod nohama mi proběhla myš. Nejdřív jsem se jí vyděsila, ale pak...
Netvor a princezna – Prolog
Příběh o Sebastianovi, trinidadském knížeti, který je vyhnancem považovaným za netvora – v rozrušení se totiž mění v příšeru, a princezně Linette, která je nespokojená se svým životem plným pravidel… Podaří se jim uprchnout ze svých osudů? „Elisabeth! Elisabeth!“ slyšela jsem Ceciliin hlas a cítila jsem, jak se mnou třese. Rozespale jsem otevřela oči a pohlédla na svoji kněžnu, která mě budila ze sna. Téměř okamžitě jsem zaregistrovala, že ležíme v mokrém ložním prádle. Chvatně jsem se zvedla. „Nekrvácíte?“ zeptala jsem se pro ujištění ještě před tím, než jsem stihla rozsvítit lampy. Pořád byla ještě dost velká tma. „Ne. Žádné krve jsem si nevšimla. Já – já myslím, že je vše v pořádku.“ Po tom, co domluvila, si Cecilie položila dlaně na břicho a tvář jí...
Smrťákův těžký život 3. – Bloumání
Trvalo celou věčnost, než mě konečně propustili z té proklaté nemocnice. V sádře je sice stále obalena naprostá většina mého těla a téměř se nemohu pohnout, aniž by to ve mně bolestně nezacukalo, ale alespoň jsem doma. Ano, můžu to nic dělat doma. Jsem raněná. Vím naprosto spolehlivě, že rány na těle nejsou to jediné, co mě stahuje ke dnu. Ztráta, kterou jsem pociťovala každou minutu každého mizerného dne, byla nevyčíslitelná. Ale život plynul dál, Země se točila i beze mě. Najednou tomu byly dva roky. Dva roky, během kterých jsem s nikým o ničem nepromluvila. Zkrátka už nebylo, co říct. „Tak a dost, Lauro, mám toho tak akorát,“ to mě najednou vyrušil z nekonečného rozjímání tatínkův rozzlobený hlas. „To tvoje mlčení už trvá příliš dlouho. Teď hned půjdeš ven...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
