Netvor a princezna – část pátá: Linette 2/2
IV Zůstala jsem jako přimrazena a překvapením jsem zapomněla zavřít ústa. Co mi to právě řekl? Nemáš ráda šlechtice, a přitom jsi s jedním z nich odešla. Dívala jsem se na něj a snažila se v jeho slovech odhalit ten vtip, ale neobjevila jsem ho. „Cože?“ Tak dobře. Nic hloupějšího jsem asi říct nemohla, ale nic lepšího mě nenapadlo. Na okamžik se pobaveně uchechtl. „Slyšelas někdy… o knížeti z Trinidadu?“ zeptal se. „Ne příliš. Zemřel společně se svojí ženou. Zabilo je nějaké zvíře v lese, a protože neměli potomka, knížectví bez knížete brzy zaniklo…“ Vtom jsem si uvědomila pravdu. „Žádné zvíře je nezabilo, viď? Ty jsi trinidadský kníže.“ Přikývl. „Ale… tvá žena? Tys ji…?“ „Svatá Panno! Ne!“ ohradil se hned. „Samozřejmě, že jsem ji nezabil! Já… Ona…“ Chtěl něco...
ŠKM – Bílý úlomek
„Vrkú, vrkú, vrkú,“ ozvalo se z koruny stromu. Magdaléna zvedla oči a hledala ptáčka. Nic. Mlčel. Vzala do ruky pár šišek a z nudy se začala strefovat do stromu. Měla poměrně dobrou mušku. Jedna šiška, dvě, tři… Všechny se strefily na cíl. I tak jí to ale náladu nezvedlo. Nudila se. Uslyšela zašustění a zbystřila. V houštině lesa se něco pohnulo. Přikrčila se a číhala. Doufala, že to není žádný loupežník, o kterém jí čítávala chůva. Zatajila dech. Pomalu se vydala na sever, odkud se předtím ozval zvuk. Odhrnula větev a spatřila, že na louce za lesem jsou dva chlapci na honu. Vypadali, že tady nemají ani jeden co dělat. Stejně jako ona. V duchu se zasmála. „Kdo to byl?“ ozval se jeden z nich, když ho Magdaléna strefila šiškou. Potichu se chichotala a snažila se...
Netvor a princezna – část pátá: Linette 1/2
I Normální je to poslední slovo, které mě vystihuje. Jeho hlas jsem slyšela ve své hlavě ještě dlouho potom, co domluvil. Potajmu jsem ho pozorovala. Šel vedle mne a dával si pozor na to, aby mě nespustil z očí. Viděla jsem, jak se snaží působit uvolněně, ale přitom byl napnutý jako struna. Myslím, že poslouchal, jestli za námi nikdo nejde. I když to byl pořád napůl člověk, byla jsem si jistá, že má citlivější sluch, zrak a možná i čich než já nebo kdokoliv jiný. Byl také rychlejší a silnější než člověk. Věděla jsem od něj, že se takhle nenarodil, to jsem pochopila. Nezmínil se ale sám o tom, jak se mu to stalo, a já se ho na to ptát nechtěla. Byla jsem si jistá, že kdyby o tom chtěl mluvit, tak bude, a že kdybych na něj tlačila, ničeho bych nedosáhla. Neměla...
Příběh z kostek od Inees Rut
Příspěvek napsaný do prvního kola soutěže Hogwarts‘ Story Cubes: Příběhy z kostek. Celé tělo mě bolelo a nedokázala jsem otevřít svá ztěžklá víčka. Dopadla jsem na tvrdou zem a cítila, jak mezi mými prsty proklouzávají zrnka písku a několik z nich se zaseklo pod mým snubním prstenem. „Kde to proboha jsem?“ křičelo mi v hlavě. Srdce mi bušilo v hrudi takovou rychlostí, že jsem se bála, aby to vůbec vydrželo. Jsem si jistá, že ještě pár minut zpátky bylo mé tělo v měkké posteli naší ložnice. Vší silou jsem přemohla svoji únavu a pomalu otevírala oči. Ostré sluneční světlo mi nedovolilo se porozhlédnout a já čekala, až si mé oči přivyknou. Kolem sebe jsem nahmatávala jen spoustu písku a v dálce jsem viděla několik suchých kaktusů. Byla jsem...
Příběh z kostek od Claire: Kostka smrti
Příspěvek napsaný do prvního kola soutěže Hogwarts‘ Story Cubes: Příběhy z kostek. Lara Berryová vešla na policejní stanici. Pracovala zde už deset let, ale takhle brzy ráno ji z postele telefonem vytáhli jen málokdy. Věděla proto, že se stalo něco strašného. Přilétla na stanici jako namazaný blesk a vrhla se ke stolu svého kolegy, Jacoba Tannera. „Tak co se stalo, Jacobe?“ vychrlila ze sebe. „Dobré ráno, mimochodem,“ pousmál se na ni. „Myslím, že bychom mohli objasnit vraždu tvé dcery.“ Lara měla na okamžik pocit, jako by se jí zastavilo srdce. Její dceři Crystal byl teprve rok a půl, ještě batole, když ji někdo v noci unesl z její postýlky v dětském pokoji v přízemí. Našli ji až o čtrnáct dní později, v parku, uškrcenou psím obojkem. Měla její fotku...
Příběh z kostek od Gity
Příspěvek napsaný do prvního kola soutěže Hogwarts‘ Story Cubes: Příběhy z kostek. „Našel jsem vzkaz v láhvi!“ „A kde, prosím tě?“ „No tady.“ „Na poušti? Nehází se takové věci náhodou spíš někam do vody?“ „Třeba tu zůstala ještě z doby, kdy tu bylo normální město. Víš, před tou… zkázou.“ Elarik se mi nepodíval do očí, když to říkal. Věděl, že já tu kdysi žila a měla rodinu, milovala svého manžela, své malé dítě i našeho psa. Snubní prsten tu někde pod příkrovem písku ještě možná leží, neměla jsem ho na prstě, když se to tenkrát stalo. Možná jsem se přihlásila na tuhle výpravu v tajné naději, že bychom ten prstýnek mohli ještě najít. Ani po těch letech nedokážu s klidným úsměvem říci, že to všechno je pryč. Elarik taktně mlčel, když mě přemohly emoce....
V hlubinách temna – 3. kapitola
„Neboj se, dostaneme tě domů, slibuji,“ dodal již téměř neslyšně a já se opět na krátkou chvíli ztratila v jeho očích. …nalistovat předchozí kapitolu… * Již několik minut jsme procházeli tichým lesem, cestu nám osvětlovalo stoupající slunce, jehož paprsky probleskovaly mezi větvemi stromů. Všude kolem byl klid, ale ne takový ten příjemný klid, který lidé v lesích vyhledávají. Byl to klid děsivý, kdy se člověka zmocňuje pocit, že něco není v pořádku. Najednou se Dark prudce zastavil. Překvapeně jsem k němu přesunula svůj pohled, stejně jako starší z členů naší skupiny. „Musíme se ukrýt,“ vydechl tiše, „pojď, Morgane, nesmí tě najít!“ Morgan mě chytl za ruku a rychle se vydal úzkou lesní pěšinou. Snažila jsem se mu stačit, ale neúspěšně, byl prostě...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
