17. kapitola – Konec strachu
Nestíhali dojet k Degrikovi včas. Štvali koně, ale nechybělo mnoho do svítání a oni viděli palác jen v dálce. Náhle Lavinii prosvištěl kolem ucha šíp. Spěšně se ohlédla. Za nimi jelo asi deset nebo dvanáct běsů. „Jeď!“ zařvala na Velvrika a otočila se. Opět zdvihla pravici a zalilo ji světlo. Běsové zpomalili, ale nezastavili. Vtom máchla rukou a vzduch rozčísl blesk. Dva běsové padli mrtví. Zničila takto ještě čtyři, než se zbytek dal na útěk. Otočila koně a ztuhla. Hvězda stála kousek za ní a v jejím sedle visel bezvládný Velvrik. Ze zad mu trčel šíp. Vyděšeně vykřikla a rozjela se k němu. Namáhavě se zvedl a řekl: „Jeď dál, musíš být s ním. Potřebuje tě.“ Lavinie beze slova chytila Hvězdinu uzdu a pobídla oba koně do cvalu. Nevnímala,...
16. kapitola – Běsy
Chtěl jít trénovat, ale uslyšel výkřik. Přicházel z nádvoří, kam se stihl dostat během minuty. Uviděl Nilsu, drženou v šachu v rohu jedním běsem. Nepřemýšlel nad ničím. Prostě se vrhl kupředu a odstrčil běsa z cesty. Zrůda se otočila a začal mentální boj, nejtvrdší, jaký princ kdy podstoupil. Dlouho se přetlačovali svými myšlenkami. Degrik věděl, že dlouho nevydrží, a tak sebral všechny své síly a zaútočil. Našel jeho strach, strach ze Světla a vytáhl ho na povrch mysli. Bránil se, ale Degrik nepovoloval. Cítil rostoucí hrůzu a cítil téměř uspokojení, protože věděl, že vyhrává. Ovšem v tu chvíli jeho nitro ovládala jen a jen nenávist. Běs se chvíli svíjel, vřískal a nakonec se mu podařilo vykroutit se ze spojení a odletěl.Princ se rozhlédl. Nilsa napůl seděla a...
2. kapitola – Já mám vždycky pravdu!
Já jsem… tedy, kdo vlastně jsem? První, co jsem uviděla, když jsem se ve své poloze ležmo porozhlédla, byly nohy. Ano, docela malé nohy v roztomilých měděných střevíčcích. A jak tak můj pohled stoupal vzhůru, spatřila jsem nejprve splývavou kaštanově hnědou sukni, utažený vyšívaný živůtek, dlouhý, bledý krk a pak strohý obličej, rámovaný zlatými kadeřemi. Ta osoba přede mnou se lehce zamračila a nevraživým pohledem svých chladně modrých očí mně úplně přišpendlila k zemi. „Vstaň!“ To nebyla prosba, to byl rozkaz. Ten ledový tón mě zamrazil až někde v morku kostí. Potupně jsem se sbírala ze země. Jak jen můžu bejt takový pako?! Pomalu jsem se vyškrábala na nohy. I přes moji novou výšku jsem té ženě před sebou sahala někam k ramenům, ale i kdybych...
15. kapitola – Stařec a dítě
„Podívej!“ ukázal Velvrik k obloze. Z lesa před nimi stoupal k nebi sloupec kouře. Pobídli koně tím směrem a brzičko dorazili k vesnici. Tedy spíš k něčemu, co vesnicí ještě nedávno bývalo. Domy byly spálené, krovy stržené a muži pozabíjení.Zvířata, ženy a děti zřejmě odvedli, protože tam žádné nebylo vidět. Vtom zaslechli dětský pláč. V jedné kůlně našli sedět asi dvouletého chlapečka, kterého jako zázrakem přehlédli. Lavinie si stáhla plášť a nahé dítě do něj zabalila, pak ho zvedla a nesla ke koním. „Ty ho chceš vzít s sebou?“ zeptal se užasle Velvrik „Ty ho tu chceš nechat? Neboj, jakmile potkáme nějaké stavení, necháme ho tam, neplánuju ho brát někam dál.“ „To je fakt, tady zůstat nemůže.“ „Tak jedeme, už...
1. kapitola – Když se plní sny
Kdo by si nepřál mít tělo modelky…:) „Prober se, no tak, otevři oči!“ Někdo mi povykoval nad hlavou a přitom cloumal mým ramenem. To je určitě máma. Zase mně nemůže nechat chvíli na pokoji, proboha, vždyť víkend jsou jen dva dny v týdnu, jen dva dny můžu spát podle libosti… a ona mě ani teď nemůže nechat v klidu. Rozhodla jsem se na její ranní šikanu nereagovat a semknout víčka ještě pevněji. „Tak už vstávej, nemám tu pro tebe celý den!“ Dneska je nějaká neodbytná, co to do ní vjelo?! Ale vždyť to vlastně vůbec nezní jako mamka… A najednou mi to všecko došlo. V hlavě se mi vynořila zima, pak cesta autem, kvílení pneumatik, náraz a ta hnusná tma. Prudce jsem otevřela oči a posadila se, až ta osoba třesoucí mojí paží...
14. kapitola – Vidění a souboj
„Než odjedete, něco pro vás mám,“ řekla Petela. Sestoupili za ní do podzemní místnosti. Na katafalcích tam leželo mnoho žen. Všechny si byly podobné: zlatovlasé, svým způsobem půvabné, v bílých šatech a všechny mrtvé. „Toto jsou Zářivé,“ řekla tichounce Petela, „tady ta první, to je Esigne.“ Lavinie pohlédla do tváře stárnoucí ženě. Byla jí podobná. Jestli na kryptě leželo nějaké kouzlo nebo co, ale těla byla neporušená a ženy vypadaly, jako kdyby spaly. A pokud toto byly Zářivé, znamenalo to, že… Vyrazila rychlým krokem kolem řady katafalků. Zastavila se u poslední ženy a pohlédla jí zkoumavě do tváře. U jejích nohou byl vytesán nápis, který zabraňoval všem pochybnostem. Stálo tam jediné slovo: Risidana. „Ano, toto...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
