Hrozba z vesmíru – 5. Odlet
Část 2: Temná planeta Jednoho dne je naložili do kosmické lodi. Ve chvíli, kdy zrychlení lodi naznačovalo, že opravdu z této hrozné planety odlétají, si oba dva velmi oddechli. Jak se zaradovali, když viděli, že jejich únosci nechali okna zprůhledněná, a přestože v lodi bylo pořád ještě to příšerné zelenavé světlo, které Bytostem připomínalo domov, a jež pro ně bylo přirozené (Mike s Petem si na ně ovšem nikdy nezvykli), tak za okny již příšerná dvě zelenavá slunce nezáří, ale je tam krásně černo s občasnými tečkami hvězd. Jak už se těšili domů! Na svou rodnou Zemi, žluté Slunce, zelenou svěží trávu, les, potoky a řeky, čerstvý vzduch a vítr, který jim zčechrá vlasy. Vždyť už tak dlouho byli zavřeni jen mezi čtyřmi stěnami, že si jen matně vzpomínali, jak to...
Království Araxie – Část II. IV. Hospůdka U Starýho mola
Jak tak běžel nočním lesem, došla Netykovi jedna hrozná věc. A to, že jeho popravou celá ta záležitost neskončila, a že se bude muset nějakou dobu skrývat, jak se dá. Když ho vzbudila ohlušující rána a pak ten hrozný řev, ihned pochopil, že jdou po něm a vzal nohy na ramena.Vítr sílil a blesky tančili nad korunami stromů. Už po pár minutách běhu zvuky pronásledovatelů skoro utichly. Jen tu a tam se k němu nocí doneslo podivné zaječení. Proto běžel dál, dokud se nesvalil do trávy na kraji lesa. Slunce vystoupalo nad louky a lesy a Netyka pořád spal. Bodavé světlo, dokonce ani veliká masařka objevující chlupaté dutiny jeho velikého nosu jej nedokázaly vytrhnout ze sna. Z pěkně ošklivého sna. Netyku se v něm pokoušel chytit zvláštní oválnou věc se čtyřma nohama....
Příběh nesmrtelnosti – 7. kapitola – Elfský slovník do kapsy
„Coita, Celebriän, larcavë!“ Zmateně jsem zamrkala, když se kolem mě rozezvučel hlas pronášející cosi v elfském jazyce. „Celebriän! Cenarius mera tyé cenië. Coita, coita!“ Nechápu to, běželo mi hlavou, když jsem se snažila rozlepit spánkem spojená víčka. Vždyť elfštině mám rozumět! Alespoň jednu věc jsem zvládala, tak mi jí teď neberte! Nikdo ti jí nebere. Tady jen vidíš, jak moc mě potřebuješ… Dobré ráno Merenwen… Kdepak se v tobě bere ta jízlivost? „Sakra Celebriän, už se pohneš?!“ Konečně začala ta slova zase dávat smysl. Díkybohu. „Uhmmm…co se děje?“ Konečně jsem zaostřila a znovu si uvědomila, jak je to super, když se po ránu nemusím slepě potácet pro čočky, abych si mohla cokoli prohlédnout....
Hrozba z vesmíru – 4. Pokusní králíci
Nyní stáli Mike s Petem přesně uprostřed místnosti a únosci je obklopovali ze všech stran. Náhle na ně jeden z nich čímsi zamířil a ještě než se stačili leknout, co to asi je, obklopilo je znovu silové pole. Pokud kdy mohli utéci, nyní již určitě ne. Tak tam jen stáli, nechávali se okukovat ze všech stran a poslouchali jejich tichý jakoby pískot, který byl nejspíše jejich řečí. Přestali již doufat, že by se s nimi mohli dorozumět. Jaké proto bylo jejich překvapení, když po chvíli jeden z nich řekl jejich mateřskou angličtinou, aby ho následovali. Zprvu je napadlo, že se jim to jen zdálo, ale když to zopakoval, došlo jim, že opravdu anglicky mluví. Tak přeci jenom mají naději dozvědět se, co s nimi zamýšlejí! Šli tedy za ním do další místnosti, kde na ně čekal...
Království Araxie – III. Noční pronásledování
Slunce začalo barvit oblohu rudavou barvou, jak se počalo blížit k obzoru. Netyka dokouřil fajfku a vyskočil na nohy. Horníci se mohli kdykoliv vrátit a on neměl chuť znova umírat. Vyšel ze dvora, přeskočil nízký živý plot a zamířil si to do polí k lesu, pryč od Dolova. Právě včas. Ani ne po dvaceti minutách zahlídnul za sebou vzbouřený celý město. Armáda cepů, sekyr, vidlí i kladiv běžela ke statku. Tam však nikoho nenašla a tak se, až na pár vytrvalců, kteří se rozhodli pátrat po okolí, rozešla. Netyka je sledoval opřenej o mohutnou borovici v přítmí lesa, do kterého dopadaly poslední chabé paprsky. Nakonec se odvrátil, přesvědčen, že už mu nehrozí žádné nebezpečí, a šel přímo za nosem. A tak už neviděl, že se u skupiny asi dvaceti pronásledovatelů náhle...
Jiskra slunce – Epilog
Půvabná mladá žena seděla v houpacím křesle a šila dětské šatičky. Její kulaté bříško její činnost zdůvodňovalo. Usmívala se, jen občas, když se musela víc soustředit, maličko nakrabatila čelo. Náhle v domě za ní bouchly dveře a ona zvedla hlavu v radostném očekávání. Přišel mladý muž a zlehka ji políbil na ústa. „Jak ses dneska měl?“ pohladila ho po paži. „Výborně, a vy?“ usmál se on. „O moc líp to už nejde,“ odpověděla s úsměvem. Ruku v ruce se vrátili do domu. Jejich rodinné štěstí se zdálo dokonalé. Najednou muž řekl: „Drobečkovi rodiče mají problémy s penězi a brzy se nebudou moct starat o všechny děti.“ „Jen Drobečka přiveď. Může tu bydlet s námi.“ Znovu se na sebe usmáli. Jejich život je naučil...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
