Jsem!

Báseň o tom, čím vším se člověk může stát a čím vším je, když má srdce na dlani a je otevřen světu… Jsem světlo, co ukazuje lidem cestu, Jsem snílek, co hledá řešení ve snu. Jsem strom, který dává život, Jsem smrt, co slyší hodin tikot. Jsem anděl, co rozdává lidem lásku, Jsem gambler, co dává ji v sázku. Jsem slunce, které paprsky dotýká se vašich tváří, Jsem měsíc, který v temné noci jasně září. Jsem pravda i lež, Jsem hříšník i kněz. Jsem poeta i pohádkář, Jsem popleta i ochranář. Jsem skála i emoce, Jsem zdraví i nemoce. Jsem radost i smutek, Jsem nestydatost i předsudek. Jsem žena i muž, Jsem vášeň i růž, Jsem štědrost i lakota, Jsem čest, odvaha i ochota. Jsem nenávist i láska, Jsem stařena i kráska, Jsem závist a skromnost, Jsem minulost i...

Vlčí lov

Báseň ze série Život vlka, tentokrát v ich-formě. Jen pro silnější povahy! Vstávám v šeru temné noci, mám hlad, nemohu si pomoci. Rozhlížím se kolem sebe, kdo se též ze země zvedne. Pár vlků navíc ke mně kouká, sova na nás tiše houká. Lehce kývnu, oni vstanou, pachy zvěře větrem vanou. V žaludku mi hlady kručí, další vlk vedle mě tiše mručí. Hladových je nás tu více, dnes něčí život zhasne jako svíce. Měsíc svítí na náš kmen, již na nic nečekám, běžím ven. Vlci za mnou a já v čele, snědla bych dneska klidně tele. Tiše pachy nasávám, pak do hlubin lesa se vydávám. Kořeněná vůně mezi stromy vane, cítím celé stádo, hurá na ně. Bok po boku k mýtině se blížíme, po jejich krvi stále bažíme. Již je vidím, jak hloupě stojí, zatím se nás, vlků, nebojí. Stačí jeden vlčí...

Vendelína Výstřednice

Jedná se o krátký veršovaný příběh o světoznámé čarodějce Vendelíně Výstřednici, která našla zálibu v ohni a plamenech. Plápolá – oheň krásně plápolá, když na hranici je čarodějnice zkažená. Davy mudlů kolem jásají, že z ní plameny život vysají. Čarodějka ječí bolestí, což dobrý konec nevěstí. A kdože to na hranici hoří? Komu se to ohněm krev v těle vaří? To Vendelína Výstřednice jest a výkřik bolesti je její lest. Dívka si na hranici oheň užívá a příjemný, šimravý pocit zažívá. Je to vskutku zvláštní bytost, co na mudly nikdy nemá zlost. Několikrát se chytit nechá, protože ráda do plamenů spěchá. Má vlasy barvy zrzavé a jistě je povahy hravé, když dobrovolně do ohně vstupuje, a klidně šťastné mudly sleduje. Dívka bláznivá hbitě, ladně zmizí a hledat bude...

Konec

Mé oči nevidíce jasu, jen stín a smutek v pozadí, a život tolik drahý času svůj obraz mlhou zahalí. S naprostým klidem hledící vzad, němé rty tiše zpívají, a krásnou lež nechává spát, bledou tvář s láskou líbají.

Život

Jsem život jak bárka na jezeře, jsem jak ryba ve vodě. Chci být orlem a létat a vyletět až do oblak. Chci projít mraky a dívat se do slunce, chodit po vodě a vstupovat do hlubin, hledat lásku a nalézat a pak nechat ten žár srdcem pronikat. Chci se láskou rozplynout, jak vosk taje v ohni. Chci stoupat ke hvězdám, jak touhy vznáší se tam. Chci na hory vystoupat jak laň k výšinám, toužím tě objímat a nechat se zulíbat. Jsem láskou utvořená a na věky označená, přesto jsem tápající a zaslepená. Tak často nevidím, i když se dívám, tak často mluvím a nic neříkám. Tak často mlčím, ale bouře v sobě mám. Nauč mě mlčet ve slovech, nauč mě promlouvat v mlčení. Ať dobro vidím ve své slepotě a zlo nehledám tak...

Hogwartské rozjímání

U krbu jsem seděla, do plamenů hleděla. V myšlenkách se utápěla, porůznu si vzpomněla. Na první krůčky na hradě, když jsem byla malé havráně. Malá, nesvá a vystrašená, poprvé ke klepadlu vyslaná. Stačila chvíle malá, a jak jsem byla ráda, že mezi modré poslalo mě stvoření moudré. Po čase vykoukla jsem z úkrytu, sundala svou šnečí ulitu. Život hradní získal mě, bylo mi tak krásně. Přátele jsem našla, když na sraz jsem si zašla. Od těch prvních kroků uběhla už spousta roků. Však já jsem pořád tady, ač změnila jsem trochu barvy. Avšak Hogwarts navěky i přes své záseky budu domovem nazývat, s přáteli si...