Noční můra

Varování: Pro silnější povahy!

Stojím u okna,
do noci hledím,
cítím se jak ponocná,
a přesto stále nevím.

Spánek mě láká,
do lože ať lehnu,
má mysl však váhá,
co když se již nezvednu?

Obloha temná,
hvězdy shůry hledí
a spánek volá:
„No tak, děvče, již ulehni.“

Měsíc vysvit,
kouká zpoza mraků,
pro mě jak ostrý břit,
zařízl se do mých zraků.

S výkřikem tlumeným
mé tělo od okna klopýtalo,
s pohledem zrazeným
do lože uléhalo.

Mysl zděšená
usínati v plánu neměla,
já, ramena svěšená,
spánku se poddat nechtěla.

A spánek zas
mou mysl konejší,
pohyby mých řas
jsou stále rychlejší.

Rychle kmitají,
spánku chtějí vzdorovat,
světlo stále vítají,
pořád chtějí bojovat.

Pohyb najednou ustal,
tělo do peřin padá,
spánek svou oběť dostal,
leží tu jak kláda.

Noc líně za okny plyne,
spánek nevědoucí tělo však laská
a mysl se chvěje a hyne,
když sen v noční můru praská.

Temnota se kolem mě jen svírá,
mrtvý bratr rád by mě do rukou chytil
a má duše strachy zmírá,
když pramen můj jeho krev zachytil.

Prchám rychle, nevím kam,
tichý dech slyším zpoza zad,
utíkám, já divá, mrtvá laň,
tonu strachy, před očima mlat.

A najednou krev je všude,
kusy těl, trhá zvěř.
A já vím, že nic nezbude,
vše je jen krutá řež.

Poté padám v tvrdou zem,
kusy masa kolem kol,
zvedám hlavu a tu kalhot lem,
v duši cítím temný bol.

A nade mnou bratr stojí,
krev mu z mordy padá.
A já vím, že já jsem ta, co se bojí,
bože, na smrt jsem ještě mladá!

A bratr můj s úšklebkem k zemi klesá,
srst vlčí jeho tělo zdobí,
poté s vrčením mě táhne do lesa,
já bolestí kňučím, když on se zlobí.

Brzy kolem vlčí roj,
cítím svou krev z nohy téct,
oni chtějí krutý boj,
když cítím květy něžné kvést.

A pak ticho místem zní,
větřík větve prožene,
a já vím, že mě smečka sní,
a vím, že smrt mě dožene.

Najednou zvuky jsou opět zpět,
vlci s řevem skočí po mně,
padám jako zvadlý květ,
prudce si sedám v temném domě.

Srdce buší temnou tmou,
můra noční srdce svírá,
a já se bojím o duši mou,
když ráno za domem svítá.

S další nocí další děs,
mrtvý bratr vedle spává,
nechápu ten noční běs,
když slunce zpoza okna na mě mává.

Sedím a na to světlo hledím,
děsím se tmy, mám z ní strach,
sama sobě se jak blázen jevím,
šílenství tu je můj brach.