Okamžik jménem život
Jak krátký může být čas mezi životem smrtí? Smrt není konec, smrt je začátek.„Neboj se tvoje dětství ti nikdo nevezme“ zašeptala stará paní malé holčičce. „Ale babi? Proč to říkáš, jako by jsi se loučila?“ „Holčičko moje,“ smutně se usmála. „Musím odejít, ale zůstanu pořád s tebou. V tvém srdíčku, chápeš? Nebudeš to teď mít jednoduché, starala jsem se o tebe dokud to jen šlo. Ale nic netrvá věčně. I my dvě se musíme rozloučit. I když jsme nerozlučné.“ „Babičko, kam jdeš? Nechci, aby ji odešla, mám tě ráda,“ zašeptala šestiletá holčička a tvářičku jí zkropila jediná slza. Nebyla to slza smutku, nýbrž slza naděje. Stará žena naposledy políbila holčičku na čelo a dotkla se šperku na jejím krku. „Na...
Vaši navštívenku, prosím
Ze života jedné dívky, aneb dubnové rozjímání. Sobota – den návštěv. Chodím navštěvovat své známé a příbuzné a známí a příbuzní chodí navštěvovat mě. Nesnáším soboty – dny návštěv a také jsem to řekla Moně Lise, visící u mě v obýváku. Nechápala to. Jak by mohla, stále si visí na stejném obraze a toto utrpení se jí vyhýbá. Stejně to vzala podstatně lépe než má spolužačka Dita. „Nesnáším soboty,“ řekla jsem jí a ta se jen utvrdila ve svém dojmu, že jsem blázen. Řekla to pak naší spolužačce Kláře a ta to řekla Daně a ta to řekla rovnou pěti dalším spolužačkám. Mona Lisa mi vysvětlila proč. Ostatní lidé totiž mají návštěvní dny v neděli. No není to zvláštní? Vždycky jsem myslela, že neděle jsou dny, kdy se chodí do kostela. Mona Lisa na to nic...
Příběh z kavárny
Vánoční povídka, psána jako dárek pro Ilianaiedail. Napsáno (nečekaně) v kavárně. A/N: Drahá Ilianaiedail, pokud se mi podařilo napsat dobře tvou přezdívku, už to tak bude, že jsi se stala jednou z těch, které počítám mezi své kamarádky. Pokoj hipogryfům dobré vůle. Když ho Daniela pozvala do kavárny, vadilo mu jediné – její kamarádka. Ta blondýna, kterou měl dřív docela rád, tu najednou byla děsně navíc. Dal si červené víno. Blondýnka, jakoby mu naznačovala, že je v opozici, bílé. Daniela taky, ženské samozřejmě drží spolu. Chtěl pronést přípitek na Danielinu krásu a světle hnědé kadeře. Nějaký instinkt ho však zarazil; cítil povinnost chovat se k oběma ženám stejně, proto nechal Danielu, aby připila na běžky. Karolíně neušlo, že Michal z Daniely nespustil...
Ticho, prach a pavučiny
Může žena, démon, žít lidský život?Temným lesem se plížila postava. Byla to žena s rudými vlasy, ale v jejím způsobu pohybu nic lidského nebylo. Měla ladnou, téměř neslyšnou chůzi. Vypadalo to, jako by se mezi stíny pohybovala velká, nebezpečná šelma. Hustými stromy probleskovala bledá luna. Žena se zastavila, zvedla svou tvář k měsíci a výhružně zavrčela. „Přece ještě není tak pozdě, ještě není úplná noc.” Polekaný měsíc se schoval za mrak a jen nesměle dovolil letmým tenounkým paprskům dotknout se země. Lesem šuměl vánek a ve vzduchu byla cítit smrt. Pípání ptáků utichlo a každý živý obyvatel lesa zatoužil po neviditelnosti. Za lesem stál domek a k němu se nyní žena blížila. Vypadala, jako když je na lovu. Vtom se otevřely dveře a z domku vyběhl se...
Malá mořská víla
Někdy zdání klame a každá mořská víla nemusí být sladká a nevinná… Zapadající slunce rudě barvilo mořskou hladinu. Bylo téměř bezvětří a opuštěnou pláž omývaly nízké, vláčné vlny. Šum moře jen tu a tam přerušil výkřik racka, který tu poletoval podivně sám. Obvykle létají tito mořští ptáci v hejnech, ale tady nebyl nikdo, komu by to mohlo připadat zvláštní. Celá pláž vypadala jako zapomenutý kousek ráje, kam lidská noha nikdy nevkročila. Nikdy? A co ty stopy, které vedou z moře dál, na pevninu? Lidské stopy. Slunce už zapadlo. Všudypřítomná tma schovala ve své náruči vše, co se dalo. Nebyla vidět ani vlnka, ani kámen, ani racek. Působilo to strašidelně a když pak vyšel měsíc, vypadalo to ještě hrůzněji. Byl úplněk, ale jiný, než kdykoli jindy. Měsíc visel...
Močál
Pokud máte rádi močály a takové to “romatické“ prostředí s milými nestvůrami, které mají vypadávající zoubky, prostě příběh, při kterém se budete držet židle, na vás čeká=) Strašidelná cesta Rockyho domů z disca přes močál… Sobota – to je horečka. Den, který si člověk musí užít. Den, kdy se jde zapařit. A Rocky si každou sobotu užíval na diskošce v sousední vesnici. Dobrá hudba, pěkné holky které daj – co víc si člověk může přát? Tentokráte si však Rocky nestačil moc užít, v půl dvanácté v noci totiž nečekaně vypadl proud, a diskotéka proto skončila předčasně. Rocky se tedy vracel přes les domů. A jak šel sám nocí v tmavém lese, vzpomněl si, že o půlnoci začíná jedenáctý červen. Ten den slaví svátek Bruno. A Bruno nosí smrt. Tedy...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
