Ticho, prach a pavučiny
Může žena, démon, žít lidský život?Temným lesem se plížila postava. Byla to žena s rudými vlasy, ale v jejím způsobu pohybu nic lidského nebylo. Měla ladnou, téměř neslyšnou chůzi. Vypadalo to, jako by se mezi stíny pohybovala velká, nebezpečná šelma. Hustými stromy probleskovala bledá luna. Žena se zastavila, zvedla svou tvář k měsíci a výhružně zavrčela. „Přece ještě není tak pozdě, ještě není úplná noc.” Polekaný měsíc se schoval za mrak a jen nesměle dovolil letmým tenounkým paprskům dotknout se země. Lesem šuměl vánek a ve vzduchu byla cítit smrt. Pípání ptáků utichlo a každý živý obyvatel lesa zatoužil po neviditelnosti. Za lesem stál domek a k němu se nyní žena blížila. Vypadala, jako když je na lovu. Vtom se otevřely dveře a z domku vyběhl se...
Malá mořská víla
Někdy zdání klame a každá mořská víla nemusí být sladká a nevinná… Zapadající slunce rudě barvilo mořskou hladinu. Bylo téměř bezvětří a opuštěnou pláž omývaly nízké, vláčné vlny. Šum moře jen tu a tam přerušil výkřik racka, který tu poletoval podivně sám. Obvykle létají tito mořští ptáci v hejnech, ale tady nebyl nikdo, komu by to mohlo připadat zvláštní. Celá pláž vypadala jako zapomenutý kousek ráje, kam lidská noha nikdy nevkročila. Nikdy? A co ty stopy, které vedou z moře dál, na pevninu? Lidské stopy. Slunce už zapadlo. Všudypřítomná tma schovala ve své náruči vše, co se dalo. Nebyla vidět ani vlnka, ani kámen, ani racek. Působilo to strašidelně a když pak vyšel měsíc, vypadalo to ještě hrůzněji. Byl úplněk, ale jiný, než kdykoli jindy. Měsíc visel...
Močál
Pokud máte rádi močály a takové to “romatické“ prostředí s milými nestvůrami, které mají vypadávající zoubky, prostě příběh, při kterém se budete držet židle, na vás čeká=) Strašidelná cesta Rockyho domů z disca přes močál… Sobota – to je horečka. Den, který si člověk musí užít. Den, kdy se jde zapařit. A Rocky si každou sobotu užíval na diskošce v sousední vesnici. Dobrá hudba, pěkné holky které daj – co víc si člověk může přát? Tentokráte si však Rocky nestačil moc užít, v půl dvanácté v noci totiž nečekaně vypadl proud, a diskotéka proto skončila předčasně. Rocky se tedy vracel přes les domů. A jak šel sám nocí v tmavém lese, vzpomněl si, že o půlnoci začíná jedenáctý červen. Ten den slaví svátek Bruno. A Bruno nosí smrt. Tedy...
Na jméně nezáleží
Kratičká jednorázovka o netradiční lásce a podivné ženě, jež zbožňuje zelený čaj. Částečně autobiografické. Sáček s citróny jí vyklouzl z ruky a žluté plody se kutálely kolemjdoucím pod nohy. „Ale ne,“ povzdechla si, když muž v obleku na jeden z nich šlápl. „Promiňte,“ přidřepl si k ní, nedbaje na to, že má nové kalhoty. Ta žena nějakým způsobem upoutala jeho pozornost – a přestože si byl jistý, že to nebylo těmi citróny, nedokázal to přesně definovat. „Máte špinavou nohavici,“ pokusila se o úsměv. Tvář měla ušpiněnou a slzy v ní vytvářely obrazce. Napadlo ho, že v něm možná vzbuzuje nějaký ochranitelský instinkt. Sice neměl žádnou představu o tom, co to znamená, ale určitě o tom někde...
Smrt
Jedná se o příběh dívky, která zasvětila svůj život pomstě.Rukou v kožené rukavici pevně sevřela kuši. Poslední kus jejího majetku. Jediný, vražedný, nástroj s jediným šípem. Otevřela oči a upřela svůj pohled do dálky. Tam za tím kopcem je její cíl. Věděla, že je blízko, protože cítila ve vzduchu stále zesilující vůni jeho přítomnosti, kterou tolik nesnášela. S vědomím, že už jí nemůže nikam utéct a že se přestal schovávat, vykročila vstříc svému osudu. Jeho pronásledování pro ni bylo cílem a jediným smyslem života. Udělalo z ní přízrak, stejný, jaký pronásledovala. Havraní vlasy rámovaly bledý hranatý obličej, v němž vaši pozornost upoutaly oči. Ty černé bystré obrovské oči. Za roky, které trávila tímto způsobem života, shodila snad všechna přebytečná deka,...
Stačí jen chtít
Slovo autorky: Kdysi jsem při brouzdání po internetu narazila na jednu báseň. Nebyla známá ani nijak úchvatně napsaná, ale měla myšlenku. Možná proto mne později inspirovala k napsání tohoto díla. Doufám, že se Vám bude líbit… * „Sedni!“ křikl. Posadila se na studenou zem a vzhlédla k němu ublíženým pohledem „Vztyk!“ pobídl ji znovu pevným hlasem. Pomalu se zvedla na nohy. Vytáhl z kapsy míček a hodil ho. „Tak a teď, přines!“ surově do ní strčil, až málem upadla. Nicméně se poslušně vydala pro hozený předmět. Mlčky jej sebrala do ruky a vykročila k němu. „Tohle je přines?! Jsi pes, tak používej to, co máš!“ silný kopanec do stehna přiměl kolena podlomit se pod svou majitelkou. Svezla se na zem. Míček se pomalu odkutálel pryč. „Na co čekáš?! Běž pro něj!“...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
