Životní pohromy
Pan Allen velmi spěchal. Rychlý pohled na hodinky ho ujistil, že i kdyby stihl doubledecker, jenž jede za patnáct minut, nedostane se do práce včas a povýšení ho mine o ten nejtenčí vlásek. Tím se mu ovšem zhroutí celý systém, kompletní životní plán, který dennodenně plní drobnými úkony, pomocí jichž se dostává na vrchol. A co by tomu řekla maminka…Matka pana Allena byla všechno, jen ne mateřský či rodinný typ. Dalo se o ní říct, že je to cílevědomá a ambiciózní žena, vlivná podnikatelka, vášnivá zahradnice a dost mizerná kuchařka v jedné osobě. Své zaměstnání (majitelka firmy obchodující s dečkami pro psy) nadevše milovala a rodinu kladla až na druhé místo, takže z jejího jediného potomka vyrostl zahořklý a mlčenlivý podivín, jehož jediný citový vztah...
Ztracena ve snu
Zapadlý bar v New Yorku. Pozdní večer. Prší.V lokále, na nějž čas už dávno zapomněl, je poloprázdno. Na rozvrzané barové stoličce uprostřed vyvýšeného pódia sedí muž, hraje na piáno, na kytaru. Zpívá hlasem neodolatelně nakřáplým písně ostré jako břitva, šikovně zabalené do lehkého folkového kabátku. Ve tváři tohoto zralého barda je vepsáno vše, co v životě prožil – to dobré i to bolestné. Zpod kštice prošedivělých vlasů jiskří tmavé oči. Nevypadá nespokojeně, dobromyslně pobrukuje písně, které by před lety vyvolaly skandál a revoluci. Teď už ne; celý New York žije ve spokojeném stereotypu. U stolku nejblíže pódiu sedí mladá dívka s kulatýma dětskýma očima. Své dlouhé lesklé kadeře hnědých vlasů natáčí na obyčejnou tužku se zaoblenou tuhou na konci. Čte si...
Deník s kovovou vazbou
Když jsem pomalu otevřela oči, oslnila mě pronikavá sluneční záře. „Slunce? Teplo?“ řekla jsem udiveně. „Přísahala bych, že ještě včera byl leden. AUU!“ snažila jsem se posadit, ale hlavou a levým kolenem mi projela prudká bolest. „Sakra, co se včera stalo? Vůbec nic si nepamatuju. Fajn, teď dokonce mluvím sama se sebou. Zbláznila jsem se. Dočista jsem se zbláznila,“ říkala jsem si sama pro sebe a začala prozkoumávat místo, které mi posloužilo jako nocleh. Ležela jsem na měkké zelené trávě, okolo rostly vysoké zelené stromy a všude se ozýval ptačí zpěv. To asi nebude leden, co se to kruci stalo a kde to jsem? Dlaněmi jsem se opřela o zem a postavila se na nohy. Bolest v noze zůstávala nezměněná, ale hlava mě bolela ještě víc. O...
Neskutečná povídka
Zavzpomínejme a vraťme se do roku 1952. Lze bezezbytku dodat, vraťme se do minulého století.Vláda komunistů nabývá moci a tehdejší „Vítězný únor“ pěkně šlape Čechům na kuří oka. Ale dost politiky. To není předmětem mého vyprávění. Vyprávění o tom, jak si tchán naběhl. Doba byla vcelku zlá. Od války kousek, lístkový systém a všeho bylo málo. I masa. A tak se shánělo, jak se dalo. Dnešní čtenář se možná na tyto řádky bude tvářit nedůvěřivě, ale přísahám, že jsou do posledního slova pravdivé. Můj otec pracoval v Komunálu, a protože v takovém podniku byla zaměstnána spousta bývalých znárodněných živnostníků, tak si všichni dost navzájem pomáhali. Nemusím vysvětlovat proč. Jednoho dne z kraje roku, v nastávající plesové sezóně, přišel za mým otcem Jarda....
Přání
Kapky lehce dopadly na okenice, pomaličku stékaly, až zanikly ve vrstvě vody ukotvené v mezírce pod oknem. Putování kapek sledovala mladá dívka, snad už dosáhla sedmnácti let. Ve tváři se jí zračil smutek. Seděla ve své potemnělé místnosti a na stole jí v příšeří svítila jen svíčka. Vedle ní ležela pohozená hůlka a hromada knih, o které se dívka nyní opírala. Pohrávala si s tužkou a do papíru vrývala své jméno. Rowena… Slunce již dávno zapadlo a nebe brázdily červánky nad hradem jménem Havraspár. Rowena je mladá dívka vychovávaná svými prarodiči, neboť otec v Rowenině brzkém věku umřel a matka ze žalu nad jeho ztrátou uprchla do lesů. Nyní Rowenu její babička s dědem vyučovali umění kouzel. Byť již jako mladá vykazovala nepopiratelnou schopnost čarovat,...
Setkání v minulosti
Co má znamenat ten povyk? Co se to děje? V hlavě se mi ozývá vzdálený křik, a tak ospale otevřu oči. Rozhlížím se po pokoji a…Vůbec nejsem u sebe doma. Pomalu se posadím a pozoruji dřevené stěny, v rohu pokoje slámu a na stěně jedno obyčejné zátiší s jablkem, navíc nedokončené. Kde to proboha jsem? Vstanu a rozhlížím se po svém oblečení, na kusu dřeva, který má pravděpodobně sloužit jako židle, najdu otrhané oblečení. Jediné, co leží na ošuntělém stole, stejně jako doma, je má hůlka. Nechápavě se obléknu, zastrčím si do vnitřní kapsy šatů svou hůlku a vyjdu ven pátrat po původci toho rozruchu. Procházím temnými uličkami mezi obyčejnými středověkými domky, až dojdu na „náměstí“. Všude okolo byly zapadlé a polorozpadlé domky. Na onom náměstí se...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
