Neskutečná povídka

Zavzpomínejme a vraťme se do roku 1952. Lze bezezbytku dodat, vraťme se do minulého století.Vláda komunistů nabývá moci a tehdejší „Vítězný únor“ pěkně šlape Čechům na kuří oka. Ale dost politiky. To není předmětem mého vyprávění. Vyprávění o tom, jak si tchán naběhl. Doba byla vcelku zlá. Od války kousek, lístkový systém a všeho bylo málo. I masa. A tak se shánělo, jak se dalo. Dnešní čtenář se možná na tyto řádky bude tvářit nedůvěřivě, ale přísahám, že jsou do posledního slova pravdivé. Můj otec pracoval v Komunálu, a protože v takovém podniku byla zaměstnána spousta bývalých znárodněných živnostníků, tak si všichni dost navzájem pomáhali. Nemusím vysvětlovat proč. Jednoho dne z kraje roku, v nastávající plesové sezóně, přišel za mým otcem Jarda....

Přání

Kapky lehce dopadly na okenice, pomaličku stékaly, až zanikly ve vrstvě vody ukotvené v mezírce pod oknem. Putování kapek sledovala mladá dívka, snad už dosáhla sedmnácti let. Ve tváři se jí zračil smutek. Seděla ve své potemnělé místnosti a na stole jí v příšeří svítila jen svíčka. Vedle ní ležela pohozená hůlka a hromada knih, o které se dívka nyní opírala. Pohrávala si s tužkou a do papíru vrývala své jméno. Rowena… Slunce již dávno zapadlo a nebe brázdily červánky nad hradem jménem Havraspár. Rowena je mladá dívka vychovávaná svými prarodiči, neboť otec v Rowenině brzkém věku umřel a matka ze žalu nad jeho ztrátou uprchla do lesů. Nyní Rowenu její babička s dědem vyučovali umění kouzel. Byť již jako mladá vykazovala nepopiratelnou schopnost čarovat,...

Setkání v minulosti

Co má znamenat ten povyk? Co se to děje? V hlavě se mi ozývá vzdálený křik, a tak ospale otevřu oči. Rozhlížím se po pokoji a…Vůbec nejsem u sebe doma. Pomalu se posadím a pozoruji dřevené stěny, v rohu pokoje slámu a na stěně jedno obyčejné zátiší s jablkem, navíc nedokončené. Kde to proboha jsem? Vstanu a rozhlížím se po svém oblečení, na kusu dřeva, který má pravděpodobně sloužit jako židle, najdu otrhané oblečení. Jediné, co leží na ošuntělém stole, stejně jako doma, je má hůlka. Nechápavě se obléknu, zastrčím si do vnitřní kapsy šatů svou hůlku a vyjdu ven pátrat po původci toho rozruchu. Procházím temnými uličkami mezi obyčejnými středověkými domky, až dojdu na „náměstí“. Všude okolo byly zapadlé a polorozpadlé domky. Na onom náměstí se...

Pohádka?

Za devatero horami a desatero lesy žila, byla smutná dívka. Nikdo jí nedokázal pomoci. Trpěla chorobou zlomeného srdce. Jedni říkali: „Zamiluj se znovu a žij.“ Nemohla. Jiní povídali: „Zůstaň sama a žij!“ Nemohla ani to. Sedávala na břehu potoka v kouzelné zemi jménem Fantazie. Utápěla se v ní, utíkala sem, když jí bylo nejhůře. Zapomínala žít… Ptala se lidí, co má dělat. Nikdy nebyla s odpovědí spokojená. Ptala se vody, vzduchu, ohně i země. Ptala se ptáků, ptala se laní. Nikdo neodpovídal. Ptala se sama sebe, odpovědi byly vždy stejné. Jednoho dne, na břehu potoka, potkala chlapce. Byl plachý, v očích mu sídlil strach. Stejně jako v jejích. Posadil se vedle ní a natáhl ruku. Pohladil jí po vlasech. Zpod víček mu vyklouzly dvě tiché...

Svíčka II.

Další povedený příspěvek ze soutěže Svíčka. Seděla v tmavé místnosti a mlčela. Kolem se rozléhalo zvonivé ticho sem tam přerušené hlasitým smíchem z vedlejšího sálu. Takové alespoň bylo zdání. Jen ne její. Slyšela svého společníka. Kde byl? V plamínku dohořívající svíce? Snad. Kdo byl? Nejmilejší a nebo jen černé svědomí. „Proč tu tak tiše sedíš a nic neříkáš? Noc je ještě mladá,“ zašveholil. Upírala oči do komíhajícího se plamínku a ukazováčkem si mnula rty v zamyšlení. „Jen se podívej, co jsi stvořila. Tolik slov a teď nemáš co říct? Pozvala jsi mě sem, tak mě bav. Bav mě!“ zasmál se chladně. Dívka se roztřásla a jednou rukou uchopila hromádku pergamenů. Potřásla hlavou, až se jí rusé vlasy roztančily po ramenou. „Vida vida, kolik...

Svíčka I.

Vydařený příspěvek do soutěže Svíčka. „A kdy si přejete nastoupit?“ zeptal se nakonec ředitel Městského muzea. V té chvíli pochopila, že je přijata. Nutně potřebovala práci, nastoupila právě do prvního ročníku studia historie, ale její finanční možnosti byly omezené. Otec na ni neplatil alimenty a schovával se bůhvíkde v zahraničí, matka vydělávala jako uklízečka jen málo a ještě musela po svém bývalém manželovi splácet dluhy. Anně nezbývalo nic jiného, než si na studium vydělat. Když se dozvěděla o konkurzu na pomocnou sílu v Městském muzeu, okamžitě se přihlásila. To by bylo něco pro ni! Nejenže by měla stálý plat, ale navíc by získala i praxi ve svém oboru. Podařilo se, byla přijata. První semestr prožila jako ve snu, aby ne, když se plnil její...