Pro dnešek sbohem
Krátký smutný příběh, kde se hlavní hrdinka trápí vzpomínkami na svého milovaného, který je po smrti. Stýská se jí po něm tolik, že těžko rozeznává realitu a myslí jen na něj. Procítěný romantický děj plný truchlení za milující bytostí. Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné. (Romain Rolland) S hlubokým nádechem zavírám domovní dveře. Jdou ztěžka a já mám rázem pocit, jako bych měla v plicích cosi dusivého. Vzduch v bytě je zatuchlý, ale já okna neotevřu… Vyprchala by tvá vůně… Prudce se zapřu o kliku a zámek konečně zapadne na své místo. Dveře jdou zavřít ztěžka, protože není nikoho, kdo by je promazal… Protože ty tu nejsi. *** Dneska jsi mi chyběl. Tak jako každý den, lásko. Myslela jsem na tebe, když jsem stála v bičujícím lijáku a čekala...
Dračí pohádka
Za devatero horami a devatero řekami, v útulné jeskyni žil, byl jeden malý dráček. Byl to malý neposeda. Hned po vylíhnutí mu máma dračice říkala, že musí zůstat doma v jeskyni a nikam dál se necourat. Nabádala ho, že venku žijí zlí a hloupí lidé, kteří mu chtějí jen a jen ublížit. Lidé zaslepení vidinou pokladu, který mají draci strážit. Nejednou se jim snažila vysvětlil, že je to jen hloupá pověra, roznesená žárlivými skřítky. Dráček kýval svou malou hlavičkou a snažil se vypadat, že všemu rozumí a že celou dobu bedlivě poslouchá. Ale známe dráčata, jedním ouškem tam a druhým ven. Noc co noc, odcházela máma dračice na lov. A nechávala malého nezbedu v jeskyni samotného. Pokaždé mu vštěpovala, ať nikam nechodí a že když někoho uvidí, má se okamžitě schovat....
Dvě černé kočky
Bydlím na vesnici. Jednou jsem se vracela domů z hřiště a napadlo mě vzít to zkratkou. Byla to taková polní cesta. Šla jsem a najednou se na cestě objevily dvě černé kočky. Chvíli jen tak seděly a upínaly na mě svá zelená očka… Nejdřív jsem je pozorovala jak zhypnotizovaná, protože kočky mi připadaly něčím zvláštní. Nemohla jsem však přijít na to, čím to je. Udělala jsem jeden malý krůček blíž k nim a ony se obrátily a utekly. Cestou domů jsem nemyslela na nic jiného než na dvě černé kočky. Později mě napadlo, že mi vlastně přeběhly přes cestu a to přináší smůlu. Ale na takové pověry moc nevěřím, jelikož jsem narozená třináctého v pátek. Když jsem došla domů, namířila jsem si to do pokojíku. Zavřela jsem za sebou dveře a uslyšela velký rámus. Když jsem se...
Nemocnice
V naší nemocnici platí taková pověra, že první rok by v nově otevřené nemocnici neměli umírat lidé. Umírající by měli být převezeni do jiné, déle fungující nemocnice. U nás se tím lidé pokoušeli řídit, přesto se jim to vždy nepodařilo, a ač se snažili sebevíce, pár duší jim proklouzlo mezi prsty hned v prvním roce fungování… Navodilo to pověrčivou náladu, a právě proto se tu kvalitní personál moc nedržel. Do naší nemocnice se obecně chodí více méně umřít. Tuto nízkou úroveň zdravotnictví se ovšem před nedávnem rozhodla jedna mladinká doktorka změnit. Jmenuje se Dorota, přesněji tedy Dorota Hutterová, což i ve chvíli, kdy ji rodiče pojmenovávali, bylo staromódní jméno, díky kterému vždy vzbuzovala nechtěnou pozornost. Spolu s ní nastoupila do práce i nová...
Hořkosladce – třetí část
Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi. S pronikavým světlem policejních aut vyskočila na nohy. Chtěla utíkat, zabořit se do hlubokých lesů, stát se neviditelným duchem. Odmítala ochutnat šálek veškeré potlačované bolesti zametené pod koberec volnosti. Ale rozum přinutil bosá chodidla zůstat. Nesvedla by uprchnout před skupinou vycvičených mužů. Sklesle se zhroutila na chlapcovo rameno. „Našli nás,“ zašeptala trpce. Policisté v černi prokletých uniforem ji beze slov odtrhli, s drobným postrkáváním rusovlásku nakonec uvěznili za skla blikajícího...
Amnesie
Napřed bychom si měli říci, co to taková „amnesie“ je, jelikož se to našeho příběhu týká. Amnesie je náhlá ztráta paměti… Tohle nebyla tak obyčejná „nehoda“. Někdo tam nahoře (tím myslím boha a ne svého nadřízeného) se rozhodl dát mi pořádnou lekci do života. Někdo zařídil, abych ztratil paměť. Když jsem se probudil, ležel jsem na mýtině. Ano, na mýtině uprostřed lesa o půlnoci. Na té mýtině stál (no, dejme tomu) zámek. Ten zámek už delší dobu neviděl člověka, neboť byl oprýskaný, omítka zdí se mu drolila a měl vymlácená okna. Dveře byly zabarikádované třemi prkny. Teď, když o tom tak přemýšlím, to páčidlo tam nestálo jen tak náhodou. Vzal jsem tedy páčidlo do ruky a zapřel ho o první prkno. To povolilo skoro hned. To druhé dělalo...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
