Pro dnešek sbohem

Krátký smutný příběh, kde se hlavní hrdinka trápí vzpomínkami na svého milovaného, který je po smrti. Stýská se jí po něm tolik, že těžko rozeznává realitu a myslí jen na něj. Procítěný romantický děj plný truchlení za milující bytostí.

Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné.
(Romain Rolland)

S hlubokým nádechem zavírám domovní dveře. Jdou ztěžka a já mám rázem pocit, jako bych měla v plicích cosi dusivého. Vzduch v bytě je zatuchlý, ale já okna neotevřu… Vyprchala by tvá vůně…
Prudce se zapřu o kliku a zámek konečně zapadne na své místo. Dveře jdou zavřít ztěžka, protože není nikoho, kdo by je promazal…
Protože ty tu nejsi.

***
Dneska jsi mi chyběl. Tak jako každý den, lásko.
Myslela jsem na tebe, když jsem stála v bičujícím lijáku a čekala na tramvaj. Necítila jsem ten chlad, který se na mě dral skrze promočené oblečení. Cítila jsem jen bolest, protože jsem hluboko ve své duši čekala, že přijedeš a vyzvedneš mě tak jako vždycky…
Bolelo to, protože jsem věděla, že už u mě nikdy nezastavíš a s úsměvem mě nepobídneš, abych se posadila k tobě do auta a nestála v dešti jako bubák.
Chybí mi tvůj smích.

***
Toužila jsem po tobě, když jsem chvátala přes zaplněné náměstí a nešťastně zírala na všechny ty zamilované lidi. Četla v jejich tvářích tu lásku a něhu, kterou si předávali.
Netušili, jaké mají štěstí, že mají jeden druhého.
Ruce měli propletené a hlavy blízko sebe. Tak jako dříve my. Držívali jsme se celičký čas, co jsme se spolu procházeli a nechali se hřát slunečními paprsky. Cítili jsme se šťastně. Častovali jsme se drobnými polibky a hlavy, ač nízko skloněné a k sobě schoulené, měli jsme vysoko v oblacích.

***
Zavřela jsem okno a zadívala se na neklidné večerní počasí.
Začala bouřka. Blesky křižují oblohu, osvěcují všechno a nic. A ty hromy, bože, ty hlasité hromy, které mě děsí a přitom… Zoufají nad naším osudem.
Víš dobře, jak moc se bojím bouřky…
Venku v tom prudkém dešti, kde se kapky mihotaly divoce a křehce, ses ke mně tulil. Líbals mé ustrašené líce. Hladils mě po vlasech a proplétal se jimi, abys mé myšlenky odvedl od počasí, které mě děsilo. Tisknul jsi mě k sobě tak pevně a přitom jemně.
Nebála jsem se.
S tebou jsem se nebála.
Ve tvém náručí nebylo strachu. Ale kde se mám schovat nyní? Sedím v křesle a dívám se na mihotavé světlo svíčky, která na zdech kouzlí strašidelné obrazce.
Smál by ses tomu, jak moc se bojím. Jak hloupě a komicky.
Prosím, směj se znovu…
Tisknu se do polštářů a představuji si, že je to tvé tělo. Sním o tom, jak mě zas objímáš a šeptáš mi, že se nemám čeho bát.
Bylo by mi nádherně…

***
Vždy, když usnu, zdá se mi o tobě. O tom, co jsme spolu prožili a co už nikdy prožít nemůžeme. Sním o procházkách pod hvězdnatým nebem, kdy vzduch voněl horkým kouřem, když jsme se choulili k sobě a procházeli se kolem ohniště.
Lásko, všechno tu je. I ten vzduch kolem táboráků zůstal stejný. I ty hvězdy, o kterých jsi mi vyprávěl, stále září na nebi, ale ty už je nevidíš…
To ty tu chybíš…

***
Nenávidím ráno.
Ti blázniví zpěvní ptáci poletují a zpívají. Tak šťastně, přešťastně!
Co mi mají co připomínat štěstí, když ty tu nejsi?
Kdysi jsi mne tisknul k sobě a šeptal mi, že si beze mě den nedokážeš představit. Že bys nedokázal žít ve světě, ve kterém bych nebyla.
Lásko, ani já to nedokážu… Žít ve světě, ve kterém nejsi.

***
Je to stále stejné. Dny se slévají v jeden a nic nemá smysl. Nic mi nedává důvod žít dál. Ze světa vymizely všechny barvy a já znám jen tu strohou popelavou šedost, která sedá na tebe i na mé vzpomínky.
Tvé fotografie mám vystavené všude a ty jediné jsou barevné a bez kazu. Ale je to jen připomínka minulosti, která se nebude opakovat. Ony září, jako jsi záříval ty, a já blednu. Líbám ty okamžiky, které jsme stihli zachytit, a přemýšlím, jak žít dál. Bez tebe.

***
S hlavou skloněnou se posadím na sedadlo v autobuse. Lidé se po mně nechápavě ohlížejí a nevědoucně vrtí hlavou nad mými slzami. V dlani třímám tvou oblíbenou květinu jako poklad, který ti ve vší věrné lásce chci předat.
Nevnímám okolí. Smích nebo nářek ostatních je mi cizí, je mi, jako bych do tohohle světa nepatřila, protože ty už do něj nepatříš.
Z autobusu nevystupuji, vylétám a spěchám skrze rezavou těžkou bránu k tobě.
Čekáš na mě, viď?
Na rtech máš ten něžný úsměv jako vždycky. Lehce klopíš víčka a pohlížíš na mě jako anděl.
Taky se mi stýskalo, lásko.
Posadím se k tobě a slzami zmáčenou květinu ti položím na bedra, která ti tíží prastarý kámen. Je tu miliony let a čekal celou dobu jenom na tebe. Tak jako já.
Odfouknu z tvého rovu smítka a do mysli si vrývám tvou tvář, která je vyobrazena na potemnělém kameni.
Na tvém náhrobním kameni.
Tiše tě pohladím. Tvá tvář studí a leskne se v dozrávajícím slunci.
Neplakej, lásko… Nejsi tu sám.
Spousty a spousty těl tíží kameny na hrudi, tak jako tebe. Přišpendlili tě jako motýla pod tvrdou chamtivou zem, která si tě vzala zpět.
A já vím, jak moc tě bolí, když se nemůžeš hýbat. Když tvůj smích nikdo neslyší…
Políbila bych tě, ale ty by sis to jistě nepřál – v této situaci. Já naživu a ty se němě svíjíš tam, odkud ti nemohu pomoct.
Pomalu se zvednu.
Zítra přijdu zas…
Tak jako každý den. Tohle je jediná světlá chvilka, když vím, že tu jsi. Skoro se mnou…
Prsty tě naposledy pohladím po tváři a přeju si, ať se to změní.
Ať jsem tam s tebou.
Zavírám těžkou bránu hřbitova a neohlížím se, tak jako ty se neohlížíš za mnou. Jen tiše pronesu svou bolest přes práh místa, které patří mrtvým, a loučím se.
Pro dnešek sbohem, má lásko…