Letní výlet

Co všechno se může stát, když se jedete se svou kamarádkou podívat na místo, kde jsou lidé divní a všechno kolem nevídané? My se konkrétně podíváme do vesničky Hororboom.

Když jsem se se svou kamarádkou Jacqueminou sešla u mostu nedaleko městečka Stephorf, věděla jsem, že je něco špatně. Jak jsem to poznala? Jednoduše. Místo aby na kole jela, tak šla vedle něj.
„Jacquemino, co se děje?“ zeptala jsem se jí s údivem. A než stihla odpovědět, prohodila jsem mezi zuby: „Ke všemu jdeš pozdě!“
„Vím, já vím, omlouvám se,“ pravila s lítostí Jacquemina. „Máti na mě chtěla hodit úklid nádobí a než bych nasadila novou gumu na kolo, chytla by mě a…“
No jo, zase ten její mladší bráška, pomyslela jsem si. Vždycky zlobí, všechno zničí, však sami určitě víte, jak to s mladšími sourozenci chodí. To zpoždění ale znamenalo, že musíme šest kiláků pěšky do vedlejšího městečka, protože, světe div se, nic s příslušenstvím pro kola tu není.
Řekly jsme si jen: „No jo, Stephorf je o krok pozadu.“

Vydaly jsme se tedy směr Oktendorf, kde se nachází maloobchůdek Cyclecink, kde seženete přinejmenším ty gumy do kol. Po únavné pěší túře jsme konečně došly do Oktendorfu, kde jsme úspěšně koupily náhradní gumu. Mezitím, než je provozník obchodu opraví, vám sdělím důvod, proč jsme se sešly u mostu. Domluvily jsme se už tejden před prázdninami, že si uděláme třídenní výlet na kole do Hororboomu. Zní to strašidelně? Místní lidi jsou tam prý divní a v celé vesnici jako by pes… víte co. A nás to tam táhlo. S Jacq jsme si už mnohokrát řekly, že se tam pojedeme podívat. Mimochodem, je to opačným směrem než Oktendorf. Nedivte se mi, že jsem, než jsme nasedly na kola a vyrazily, prohodila jen mrzutý povzdech: „Díky, Jacq!“

Kolem deváté hodiny večerní jsme se konečně dostaly do cíle. Hororboom!
„Finally,“ zvolaly jsme obě dvě naráz. Nejdříve jsme byly nadšené a plné endorfinu, jenze pak to začalo…
Nikoho jsme neviděly a za celou dobu ani nepotkaly, přesto jsme slyšely furt samé kroky a jakoby smích. Dětský smích. Podobný tomu, jako když se zlomyslně směje Jacqueminin brácha. A zase! Slyšeli jste to? Ano, vy, no vy jste to museli slyšet! Pokud tady to bylo hlasitý jako rána do zvonu u ucha, tak u vás to muselo být hlasitý asi jako klakson od auta. Tak co, slyšeli jste to? No vidíte, já vám to říkala!
„Simono! Auč, nešlapej mi na nohu!“ vyjekla najednou Jacq.
“Pšt!“ odvětila jsem.Pro jistotu jsme se chytly za ruce, protože začalo jít do tuhého. V tu ránu nám někdo hodil prášek – nevím přesně, co to bylo, ale konzistencí se to prášku podobalo – do očí. Obě jsme zapištěly a pustily se, abychom si mohly oči promnout. Když jsem znovu otevřela jedno oko a pak druhý, Jacquemina byla pryč!

„Jaaaacq!“ křičela jsem a utíkala po vesnici jako šílená. „Jaaaacq!“ opakovala jsem ještě několikrát. Pak jsem to vzdala, sedla jsem si na písčitou zem a rozplakala se. Nevím, kolikrát za tu dobu jsem litovala tohohle výletu, ale povím vám, že to bylo mnohokrát. Byla totální tma, měsíc nesvítil, žádný hvězdy. Prostě nothing!

Vtom se ozvaly různé zvuky. Šláp, křup, prásk! Vzhlédla jsem a uviděla všude kolem mne dokola stát lidi. A ne že by se od sebe lišili, jak by člověk čekal, všichni do jednoho byli stejní. Děsilo mě to. Koukali na mě s hlavou doleva nakloněnou. Koukali, koukali a koukali!
Pak se z davu ozval tichý šepot: „Hlad.“
Rázem to začali všichni opakovat. „Hlad. Hlad. Hlad…“ Bylo to čím dál víc hlasitější. A teď se, milí čtenáři, soustřeďte. Podivní lidé stojí a stále opakují tohle slovo, náhle se skloní, chodidla a dlaně mají na zemi, trup ohnutý a hlavu zkřivenou do nevídaných úhlů. Jen si to představte! Touhle ošklivě strašidelnou polohou ke mně začali s válečným pokřikem „hlad!“ na rtech běžet. Vytřeštila jsem oči a v hlavě mi to šrotovalo. Cože to na mě tetička křičela, když jsem jí říkala, že mám hlad? Cvaklo to ve mně a začala jsem na divnolidi řvát: „Vy nemít hlad! Vyyy nemííít hlaaad!“
Divnolidi se zastavili, narovnali se a ztichli. Chvíli na mě ještě zírali a pak se rozpadli do písku.
Díky, teti! proletělo mi hlavou.
Otočila jsem se a za mnou stála Jacquemina. Zírá na mě a pak řekne: „Hlad.“