Úplněk

Příběh o mladém obchodníkovi, který je na pokraji krachu a záhuby. Jeho poslední nadějí je pokusit se projít nebezpečnou trasou do hlavního města. Avšak Cesta se změní v noční můru…

Nebylo to dlouho, co jsem pro to rozhodl. V podstatě mi ani nic jiného nezbylo. V dnešních dobách je uživit se čím dál tím těžší. Od té doby, co obsadili obchodní stezku lupiči, podstatě už obchodníci nemají šanci dostat se do hlavního města se zbožím. Kolikrát už říkali králi, ať je vyžene.

Bezúspěšně. Válčíme ze sousední městem jen tak pro zábavu. Jak může ale může obyčejný člověk pochopit, proč se urození páni perou? Já nejsem z těch, co se bojí lupičů, ale peníze na nějakou pořádnou skupinu drahých žoldáků prostě nemám peníze. Mám jen zboží, pár koňů a nic jiného. Rozhodl jsem se z nutnosti. Projdu starou cestou v Černém lese.

Sehnal jsem si dva koně, pěkné kousky, jsou to přece jen dva týdny cesty. Se mnou pojede jen můj přítel Tog. Je to barbar, moc toho nenamluví, ale sekat mečem umí parádně. Můžu jen doufat, že nádobí na voze přežije dlouhou cestu a já budu konečně mít peníze na dům, budu mít peníze na to se usadit, mít rodinu, děti…

Zboží jsem zakryl plachtou, oblékl si teplý cestovní plášť a pevné pohory. Tog si vzal jako obvykle kroužkovou zbroj. I přes mé námitky. No co, ať si těch třicet kilo na zádech klidně nosí, mně to může být jedno. Žádnou mapu jsme nesehnali, ale zeptali se babky kořenářky, která tu cestu zná od svého otce, který jí jako jeden z mál dokázal projít. Nemají tam být žádné odbočky, ale nesmíme cestu ztratit očí. Konečně jsme vyšli. K lesu to nebyla dálka, ale už pohled na něj mě ochromil. Stromy sahaly skoro k nebi, jako černá armáda až za obzor. Zdálky působili děsivým dojmem, jejich rozloha, výška, tajemnost ohromovala. Avšak jestli zdálky vypadal impozantně, zblízka ještě více. Stromy se i v mírném větru nakláněli, jakoby si šeptali. Ticho bylo okouzlující a strašidelné. Nejstrašidelnější byla však všudypřítomná tma, jako večer v létě. Sluneční paprsky neměli šanci proniknout košatými korunami stromů. Pak už stačilo jen několik kroků a byli jsme uvnitř.

Podívám se na Toga. Také zřejmě nebyl nadšen touhle výpravou. Naposledy se podívám na sluneční světlo, než se ponořím to tmy. Stromy si snad zašeptají, že se někdo opovážil narušit jejich osamělost a ozve se temné hučení, které hned utichne. Hned se mě zmocní tuha utéct pryč, zpátky do vesnice. Ne! Už se ale nevrátím! Potlačím své myšlenky. Našlapuji tiše po všudypřítomném jehličí. Cítím všudypřítomný strach, nejistotu. Šli jsme takhle mlčky dlouho. Odhadovat čas prostě nešlo. Ale únavu jsme ucítili oba. I tma se začala zvětšovat. Byl čas na odpočinek. Avšak i rozdělat oheň se nám nechtělo. Jakoby se ani jednomu z nás nechtělo porušit onen klid. Nedalo se však nic dělat. Začala nám být zima a pomalu se ztrácelo poslední světlo. Za chvíli jsme už ob dva seděli zachumláni do přikrývky vedle ohně, do kterého jsme přikládali dřevo, které jsme si s sebou přinesli. I koně se uložili ke spánku. Měl jsem hlídat jako první. Ani jsem si nestěžoval.

Asi z hodinu začala být černočerná tma. Slabý plamen mě neochránil před všudypřítomnou zimou. Ovšem nejhorší na tom bylo, že se les „probudil“ . Už tu nebylo ticho. Naopak. Jakoby všude kolem něco lezlo, pískalo. Sovy houkaly. Najednou projelo lesem zavytí. Vlk? Snad. Roztřesu se po celém těle a dojdu si k zavazadlům a vytáhnu krátký meč. Pro jistotu. Hlídka byla nekonečná. Všude se ozýval šramot , jakoby blíž a blíž. Možná se mi to zdálo, možná ne, ale všude se shromažďovali tvorové, kam už světlo nedosáhne. Celou hlídku jsem se klepal jako osika. Pak jsem vzbudil Toga, který jen něco zabručel a sednul i na místo, kde jsem byl předtím já. Dlouho jsem nemohl usnout, než se mi konečně zavřeli oči. Zdály se mi jen hnusné sny.

Vyrazili jsme za úsvitu. Oba dva začínáme litovat, že jsme se do cesty pouštěli. Cesta za dne byla v pohodě. Snad kolem poledne jsem však vykřikl zděšením. I koně byli poplašení. Přes cestu se táhli stopy, které vypadaly jako vlčí. Avšak tak třikrát větší. Větší než stopa barbara v botách.. Báli jsme se podívat pryč ze stezky, co to je. Večer byl zase hrozný. O hlídce jsem slyšel opětovně vytí, avšak z větší blízkosti. Pokud jsem se pořádně zaposlouchal, slyšel jsem snad i kroky nějakého mohutného zvířete. Mám obavy, že je to onen vlk.

Další den plynul hrozně pomalu. Bolí mě nohy, že se sotva hýbu. Ale pořád bych radši šel celý den, než abych měl zase hlídku. Krátký meč už nosím u sebe. Jakmile se setmělo, znovu se do mě pustil strach. Po chvíli se znovu ozvalo vytí a slyšel jsem čenichání. Vzbudil jsem Toga. Oba dva jsme vzali zbraně do pohotovostní polohy. Oči zmizely. Ještě chvíli se mnou Tog seděl, ale pak si šel znovu lehnout. Pomočil jsem si kalhoty.

Následující dny byly všechny stejné den horší než jsme oba dva čekali. Oči onoho zvířete jsem dlouho neviděl, avšak jeho kroky i nelidské vytí slyšívám každou noc. Je to děsivé. Lesem už jdeme týden, takže bychom měli být v polovině cesty. Tato noc byla stejná jako ty dvě poslední. Pořád nic, pak jsem slyšel kroky, pak jsem ty oči uviděl. Vše se odehrálo v okamžiku. Monstrum skočilo a dopadlo přímo na našeho spícího koně. Konečně jsem si mohl ono zvíře prohlédnout. Byl to vlk veliký jako náš kůň. Tři sáhy dlouhé zvíře jen dopadlo na koně a převrátilo ho na bok. Vlk byl černý jako noc. Drápy měl dlouhé jako lidské prsty. Zahryzl se našemu grošákovi do krku, čím odhalil ohromné tesáky. Kůň jen bezmocně kopal nohama a křičel. Zůstal jsem stát jak smyslů zbavený. Chtělo se mi křičet, ale nějak jsem ztratil hlas. Chtěl jsem utíkat, ale nemohl jsem se pohnout. Tog byl naštěstí rychejší. Popadl hořící klacky a šlehl vlka přes nos. Ten jen zakňučel a utekl. Sednul jsem si, nebo spíše upadl na zem. Kůň krvácel, ale žil. Ovšem hned bylo jasné, že nebude žít dlouho.

„Akorát přiláká další,“ řekl Tog, načež popadl meč a bodl koně do šíje. Ten se po mně naposledy ohlédl, než naposledy vydechl. Barbar ho odnesl asi dvacet metrů od tábořiště, dál se bál v noci jít.

Náš povoz už netáhly dva koně, ale jen jeden, k čemuž jsme se museli přizpůsobit a vyházet alespoň třetinu nákladu. S těžkým srdcem jsem hromadu zdobeného keramiky a cínových číší opouštěl. Oba dva se bojíme o život, ale v tempu nepovolujeme jsme tak dva dny od konce naší cesty. Příště, tedy pokud bude ještě nějaké příště, radši budu riskovat setkání s tou bandou lupičů na obchodní stezce.

Večer už jsme nespali ani jeden. Seděli jsem navzájem opření o sebe zádama s meči na klíně. Tog si vzal na noc kroužkovou zbroj. Jakmile se znovu ozvalo vlčí zavytí, přeběhl nám mráz po zádech. O chvíli pozdější čenichání a dupání v jehličí nám ještě více srazilo náladu. Ruce svírající meč se mi zapotily. Pak se to stalo. Vlk vyskočil na našeho druhého koně a zakousl se mu do šíje. Pak se obrátil na nás. Bál se plamenů, nechtěl se přiblížit. Barbar zareagoval jako pružina s taseným mečem skočil na monstrum. Sekl z půlobratu po krku. Vystříkla krev. Avšak vlk ne nic neváhal a tesáky zaútočil na barbara, který se snažil vyhnout piruetou. Vlčí tesák se mu zahryzly do paže a on musel svůj obouruční meč pustit. Rozběhl se zpátky ke mně. Panikařil jsem. Obluda skočila a přistála těsně za Togem. Dalším skokem ho razila k zemi, ale sama ztratila rovnováhu. A překulila se přes naše ohniště. Plamen zhasl.

Běžím tmou pryč, co nejdále od tohoto místa. Dlouho, sotva popadám dech. O něco zakopnu, snad o kořen, a zůstanu v hluboké díře. Dopadnu do měkkého. Co to? Nahmatám pod sebou lidské tělo. Bezruké. Je to Tog. Ještě dýchá. Ovšem s každým nádechem vydá zvuk, ze kterého se mi ježí vlasy. Sípe, při každém nádechu to v něm ještě „zabublá“ . Netuším, jak svému příteli pomoci. Nádech výdech. Nádech a výdech. Zvuky mi lezou na mozek, já se ale bojím vystrčit hlavu z relativního úkrytu. Nádech a výdech. Už dost! Musím mu pomoct. .Vytáhnu meč, odhrnu barbarovu křoužkovku a namířím mu na krku mečem. Zavřu oči. Promiň. Bodnu. Orosí mě sprška krve a barbarův mrtvolný hles ztichne. Čekám na úsvit.

Jakmile vysvitlo slunce, vylezu pryč z díry. Ve tmě jsem naprosto ztratil orientaci. Jdu a pořádně nevím kam. Snad do města. Zřejmě jsem měl štěstí, protože kolem poledne jsem byl opět na cestě. Avšak po chvíli narazím na ohniště, náš vůz, koní oprátku a převržený vůz se zbožím. Na místě, kde spal náš kůń byla velká louže krve a krvavé cákance se nacházely i směrem od ohniště, do lesa. Vůz asi sám nepotáhnu, zboří tady zůstane. Teď už chci jen jediné. Přežít. Podívám se na mé a Togovy stopy po cestě a určím směr, kudy se dostat do města. Nasadím zběsilé tempo. Další noc už nepřežiju. Ta myšlenka mě donutí zrychlit. Do klusu. Drásající bolest v boku nevnímám. Jestli se zatavím, zřejmě zemřu. Zapadající slunce beru jako osobní prohru. Vzpomenu si, proč jsem se vlastně na tuhle výpravu vydával. Jsem idiot.

Zkusil jsem jít v noci. Musím už konečně utéct. Do města už je to jen kousek. Pokud babka nelhala. Tápu tmou a každou chvíli kontroluji, jestli jsem stále na cestě. Slyšel jsem znovu zavytí. Ovšem z veliké dálky. Rozběhnu se nocí. Narazím do stromu a ztratím rovnováhu, stejně jako orientaci. Zvednu se a jdu dál, poháněn strachem ze smrti. Já chci domů! Hned. Během chůze vymetu hlavou pavučinu. Zakleji. Ujdu dalších pět metrů, když ucítím tupý náraz na rameno a pak se do mě něco zakousne kusadly, přímo do krku. Ochromí mě bolest. Pokusím se udeřit onoho tvora na rameni, nejspíš pavouka, pěstí. Podívám se na rameno. Jakoby na něm sedělo něco ještě tmavšího ne tma všude kolem. Zacvaká kusadly, chystajíc se znovu zaútočit. Popadnu meč a bodnu. Pavouk spadne na zem. Cítím, že jsem si obličej orosil jeho krví. Zároveň cítím svou teplou krev, jak mi teče po krku. I chlad, který se šíří od krku dále. Zmocní se mě zoufalost. Do očí mi vyhrknou slzy. To je konec.

Silou vůle se přinutím pokračovat dál. Každým krokem cítím, jak slábnu. Ani nevím, jestli jdu dobře. Točí se mi hlava. Zaplaví mě vzpomínky na rodiče, přátele. Na můj oblíbený hostinec „U plešaté hlavy“ . Vlk se nejspíš nakrmil mými koňmi. Vzpomenu si na Toga, i na bláznivý nápad jít do Černého lesa. Udělám pár dalších kroků. Spadnu na kolena. Pak spatřím něco úžasného. Mezi stromy. Světlo. Měsíc? Najednou zatoužím ho naposledy spatřit. Zvednu se o pomalu se došourám na okraj lesa. Spatřím Měsíc v úplňku. Po nejhorších dvou týdnech v životě. Posledních dvou týdnů života. Blaženě koukám na onen kotouč na obloze. Pak zavřu oči. Už nechci spatřit nic jiného. Můj dech se začne zpomalovat…

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat