Čtyři draci
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Kdysi dávno, když byl čas ještě mladý a vzduch byl čistý jako křišťál, se nebe táhlo přes celý svět. Tenkrát bylo na zemi jen velké Východní moře. A draci. Draci, kteří se vzájemně honili vzduchem. Čím víc byl vzduch čistý, tím lépe se jim létalo. Nejvýznamnější byli čtyři. Červený drak, který miloval a ochraňoval vodu. Žlutý drak zase miloval zemi. Perleťový drak, kterému z plic stoupal silný proud kouře. Černý drak, který létal hbitě jako kolibřík, se staral o vzduch. Všichni čtyři žili ve vzájemné harmonii a skvěle se doplňovali. Bohužel to netrvalo věčně. Všichni se pohádali o tom, kdo zranil dračí mládě. Byl to zlý císař a neměl rád černého draka. Proto on mladě poranil a stopy narafičil na něj. Ostatní...
Když nás povolá zase zpátky…
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „No, tohle bylo nejblíž, co jsem se kdy dostal k infarktu. Tohle už znovu nedělejme.“ „Baxtere. Právě jsme se propadli bůhvíkam podlahou jeskyně. Myslíš, že jsem to plánoval?“ pozvedne tázavě jedno obočí, vyhrabe se na nohy a začne malou místnůstku obcházet kolem dokola, snad v nějaké bláhové naději, že najde východ. Z mého pohledu to moc nadějně nevypadá. Kam dohlédnu v mlhavém světle baterky, jsou jen chladné skalní stěny, pokud nepočítám tu hromadu kamení, která přiletěla s námi. Naštěstí však dopadla jako první. Se zaťatými zuby se trochu nadzvednu, ale nepokouším se vstát. Aniž bych to zkoumal nějak podrobněji, vím, že tahle noha je zlomená. S tichým syčením se opřu o zeď a pomalu vydechnu. „Co kdybys zvedl...
Oběť pro Gaiu
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Zabořila nohy do písku a zavřela oči. Slunce pražilo jako obvykle a její pokožka byla každým dnem tmavší a tmavší. Trochu se zachvěla. Den sklizně se blížil a začínala být nervózní. Šestnáct let se jí dařilo před božským osudem unikat a čekal ji poslední rok, kdy se bude nervozitou třást, zda náhoda nevybere její jméno. Večer se v doprovodu své matky a otce vydala k soše bohyně Gaii. Několik lidí stále klečelo před pískovou sochou a se sepjatýma rukama tiše promlouvalo modlitby. Cassie se usmála na své rodiče a připojila se k davu mladých lidí, který se houfoval před sochou. Pohlédla na starostu města, který pomalu přicházel ke stolku, na kterém byla postavena dóza s papírovými lístky. Cassie dobře věděla, že...
Chlapec, který miloval vesmír
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vždycky byl zvláštní. Zvláštní, ne divný. „Divný“ zní ošklivě. S Markem jsme se znali od kolíbky a za celou tu dobu jsem si nikdy nemyslela, že je divný, dokonce ani v takovém tom věku, kdy jsou pro holky divní všichni kluci. Jeho nikdy moc nezajímaly bitky, auta, holky – takové ty věci, které kluci milují a holky to nechápou. Měl vesmír. „Napadlo tě někdy, jak málo stačí k tomu, abysme umřeli?“ ptal se mě jednou večer, bylo nám asi čtrnáct. „Stačí jedno vesmírný těleso a BUM – mrtví.“ „Hele, podle mě spíš umřeš po cestě do školy než kvůli harampádí tam,“ ukázala jsem na tmavou oblohu nad námi. „A co harampádí tady? Na Zemi?“ Zněl zvláštním způsobem bezmocný. Miloval Zemi. Tu modrou planetu ve vesmíru, ne místo,...
V lese
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Chtěla od toho všeho utéct. Problémy jí poslední dobou přerůstaly přes hlavu. Už několik týdnů se neustále hádala s rodiči, se snoubencem se místo plánování svatby jen míjeli na chodbě, v práci se kazilo, co jen mohlo. Měla pocit, že jí v životě zůstala jen jediná dobrá a nezkažená věc – tenhle ranní běh. Jen když běžela, měla pocit, že se vše zase zlepší. Problémy se vzdálily, jako by od nich skutečně mohla utéct, stačilo by jen běžet dost dlouho. Ten, kdo řekl, že před problémy se nemá utíkat, ale že se jim má člověk postavit čelem, vůbec netušil, o čem mluví. Nohy ji už automaticky nesly do lesa. Jedna z mála výhod bydlení na úplném kraji města. V lese se poslední dobou cítila stále lépe. Bylo to snad jediné...
Rodná zem
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Dědečku, vy jste zase smutný. Stalo se něco?“ Ze zamyšlení mě vytrhl hlas mé vnučky Alex. Tedy, Alex jí říkáme běžně, i když se jmenuje Alexandrina. Bylo to vlastně logické vyústění situace, ve které jsme se ocitli. Tady v Americe by jméno Alexandrina vypadalo zvláštně a lidé by měli problém ho vyslovit. To nádherné jméno, jméno mé matky. Už zase musím vzpomínat. Na svou vlast, své mládí, na vše, co jsem opustil. Je to už tolik let, až je mi zatěžko to počítat. Každé nové jaro přinášelo naději na návrat a každá zima ohlašovala jen zmar. Zima, byla to však pravá zima? To mírné ochlazení se nedalo srovnat s třeskutým mrazem, který bodal do tváří. A sníh, kde jsou ty hromady sněhu, které ani tři muži nestačili...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
