Na palubě Jasmínového květu

Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Tři sta sedmdesát dva, padesát jedna, šestnáct. Pro někoho jsou to možná jen čísla, pro mě však celý život, ze kterého není úniku. Nakloním se přes zábradlí a toužebně se zahledím dolů, nevidím však nic jiného než tmavá mračna, jako je tomu už několik dní. Zamračím se. S povzdechem odložím notes na bednu vedle sebe, seskočím na palubu a vydám se rovnou za nosem. Stejně daleko nedojdu. Přesněji řečeno jen tři sta sedmdesát dva metrů, než mě zastaví stejné dřevěné zábradlí na zádi. Ještě bych mohla projít těch padesát jedna metrů na levobok nebo všech šestnáct pater pode mnou, ale na to jsem moc líná. Raději sleduji, jak několik mužů napíná svaly, aby otočili kožená křídla a změnili náš kurz. Jasmínový květ míří opět na jih. Hurá. Jako by bylo co oslavovat.

„Malilo!“

Prošedivělý muž v modrém kabátci na mě zuřivě mává a signalizuje, ať jdu k němu. Vypadá celkem rozzlobeně, ale to on skoro pořád. Vlastně nevím, kdy jsem otce viděla se usmívat, protože obchodníci přeci na takové věci nemají čas. Protočím oči, ale zvednu se.

„Dokončila jsi mapy?“

Klasická otázka, na kterou mám vždy stejnou odpověď. Nebaví mě neustále hledět do hvězd a vzdušných proudů, do tabulek o rychlosti a sklonu, věčně něco počítat a sčítat. K čemu by mi to taky bylo? Nezůstanu tu, ať chce sebevíc. Já toužím po něčem víc. Já toužím po Zemi.

Vidím v jeho očích zklamání, ale dnes se nedokážu cítit provinile. Dnes bych se jen otočila na patě a zamířila zpátky k zábradlí s nadějí, že tentokrát ji aspoň na okamžik zahlédnu, ale než to stihnu udělat, loď se prudce nakloní na stranu a vypuká chaos. Otec uprostřed toho chaosu vybuchne jako sopka. Chrlí příkazy hned na jednu, tu na druhou stranu. Plachty jsou dolů, lana se napínají, křídla mění bez přestání své pozice a všude pobíhá tolik lidí. Vletěli jsme do vzdušného tunelu a jen si s námi pohrává. Pod pevnou velitelskou rukou přečkáme další nárazy. Teprve až ve chvíli, kdy poklidně plujeme mezi mraky, se na otce zadívám a seberu odvahu k odpovědi.

„Můžu se učit sebevíc, ale pánem je tady on.“ Mávnu rukou nad sebe, ale vím, že to chápe. „A s ním já soupeřit nehodlám.“


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

2 komentářů

  1. Mia
    Srp 25, 2018

    Hned bych se proletěla s nimi, ale jen kousek. Preferuji zemi stejně jako Malila.
    Ta čísla na začátku jsou super. Hned jsem si říkala, co to je? Co znamenají?
    Pěkná povídka. 🙂

  2. Joseph M. Cross
    Bře 3, 2019

    Hezká a dobře napsaná povídka.

    Cítím z textu, že autor je zkušeným pisatelem. Dílo má svůj osobitý nádech a je čtivé. Popisy postav a prostředí rozjíždějí fantazii na plné obrátky. Tajemná čísla na začátku, postava Malily i náhlý chaos na palubě – všechno se to dobře čte.

    Myslím, že povídka by si zasloužila pokračování a i když vím, že šlo o soutěžní povídku, stále bych ho uvítal. Mohlo by to být velice zajímavé.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.