Večer plný červánků
Ve velkém městě nikdy nebyla taková tma, aby byla pořádně vidět obloha. Osvětlení města bylo vždy tak silné, že obyvatelé málokdy viděli noční oblohu. Aby mohli vidět hvězdy, krásný měsíc ba někdy i planetky, tak museli chodit do planetária, které bylo velmi drahé. Návštěvnost však mělo velkou a věděli moc dobře, co dělají. Jejich představení byla krásná, plná hvězd i dobrodružství, ale bylo to stále umělé a nebyl to ten zážitek, který byl správný. Pro malé děti to možná bylo dobré… ale to bylo tak vše. A v tom městě žila dívka jménem Lyra. Byla nesmírně zvědavá a byla v planetáriu každou chvíli… nicméně to jí nestačilo. Nechtěla sedět v křesle, v zatuchlém planetáriu a koukat na umělé hvězdy a souhvězdí. Ve městě však neměla nikdy šanci vidět hvězdy...
Chladný duch
Příběh, který jsem se Vám rozhodla vyprávět, se stal mně osobně. Je to asi pět let zpátky. Měla jsem čerstvě po škole a našla jsem si dobrou práci, ale musela jsem se kvůli ní stěhovat. Zprvu jsem se toho bála. Nevěděla jsem, zda mám dostatek peněz na to, abych si zařídila stěhování, natož si pořídit vlastní dům. Samozřejmě, že rodiče mi slíbili, že mi do nového začátku pomohou. Přesto jsem měla pocit, že finančně se to nemůže zvládnout. Po pár dní hledání svého prvního domu, jsem si už začínala hrát s myšlenkou, že budu muset práci odmítnout a najít si něco blíže. Když už jsem to chtěla vzdát, zahlédla jsem na obrazovce svého počítače inzerát na prodej domu. Podle obrázku vypadal prostorně. Pro jednu osobu až moc. Ale ta cena. Byl mnohem větší a levnější než...
Ztracený deník
Mílovými kroky rázoval spletitými chodbami sklepení, a pouštěl hrůzu. Lidé mu uhýbali z cesty, zděšení z možné konfrontace s rozbouřeným primusem zmijozelské koleje. Jeden havraspárský prvňáček se dokonce schoval ve výklenku hned za obří atrapou monstery deliciosy, aby náhodou nebyl hromosvodem pro hněv blonďatého aristokrata, jemuž se každý raději vyhnul, i když měl zrovna veselou náladu. Možná hlavně tehdy, když měl veselou náladu. Na nebi se přitom honily červánky; západ slunce měl nastat za pouhou půlhodinu, a tráva voněla večerní rosou. Studenti posedávali kolem jezera, a smáli se olbřímí olihni, kterak chapadly chňapala po létající zlatonce, jež vypustil do vzduchu Potter. „Potter!“ zamračeně a velmi rozzuřeně vyštěkl Draco Malfoy, který se zrovna dostal ke...
Zelená lesní pokrývka
Sotva popadala dech. Ztěžka došlapovala na zem, a doslova se musela nutit ke každému dalšímu kroku při stoupání do strmého kopce. V mysli stále nemohla uvěřit tomu, že se rozhodla jít. Vždyť ho skoro ani nezná. Jen kdyby tak dokázala odolat jeho modrým očím lemovaným hustými řasami. Vždy, když se na ni podívaly, podlamovala se jí kolena. Roky ji přehlížel, jako kdyby ani neexistovala, a najednou, poslední ročník společného studia na střední, ji začal obletovat. Jen tak jí sem tam poslal milý e-mail, občas jí přinesl ráno do školy kávu. Vanilkové latte se skořicí na pěně. Její oblíbené. Na kelímku nikdy nechybělo napsané její jméno. Občas se bavila představou, jak při koupi uvedl dívčí jméno, aby pikolík na kelímek napsal právě to její. A co se mu při tom asi...
Žába z oceli
Toho večera byl klid. Klid. Nikoliv ticho. Tomu překáželo v existenci skřípění kovu, klapání ozubených kol a sykot páry unikající v pravidelných intervalech z ventilů. Paprsky slunce, které zapadalo za obzor kdesi hluboko dole, osvětlovaly obří balon vzducholodi, na který vrhala zlověstné stíny manévrovací křídla, ocasní kormidlo a vypoulená očka žabí hlavy na přídi. Elena se ještě jednou prošla po palubě a přes zábradlí obdivovala krajinu, dokud slunce nepřestalo hrát stínohru a neodebralo se ke spánku. Rozžehla příruční lucernu a její světlo donesla k přídi. Žabí oči se zanedlouho rozzářily a do jemné mlhy vykouzlily dva kužely světla. „Tolik jsi toho určitě zažila,“ povzdychla si Elena a pohladila dřevo, „a pak tě nechali na smetišti…“ Zarazila se. Opravdu se...
Žába z oceli
Meteorologové hlásili slunečné počasí a teplou noc, a tak se 3 kamarádi domluvili, že pojedou tábořit. Sbalili si vše potřebné do batohů, nasedli na kola a vydali se ke svému oblíbenému plácku v lese. Již dlouho tam plánovali přespat, ale teprve tohoto dne se odhodlali. ,,Tak já zajdu pro dříví a vy s Tobiasem mezitím postavíte stan?” otázal se Lucas, když dorazili do cíle. Oba chlapci přikývli a každý se pustil do toho svého. ,,Poslyš, nezdá se ti, že se dnes Lucas chová poněkud podivně? Vůbec ho nepoznávám,” zeptal se po chvíli Tobias Richarda. ,,Zdá! Myslel jsem si, že se mi to jen zdá, ale pokud si toho všímáš i ty, tak na tom asi něco bude. Můžeme se ho na to pak pokusit zeptat.” ,,Ne, to ne, to by ho hrozně rozladilo a celé stanování by nám svou náladou...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
