Temnota
Dnes to nebude lehký příběh. Bude smutný. Moc smutný. Kdo nerad smutek, prosím, nečtěte dál. Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji. Na oddělení vládl obyčejný každodenní ruch a shon, sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. Strach, bolest, beznaděj. Každodenní boj o přežití, boj s nemocí, boj s bolestí, se samotou. A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce trne bolestí a lítostí. Již to není jako dřív. Vzpomínám na své začátky. Jen čas a zkušenosti dělají ze sestry sestru lepší, jen čas umí prohloubit její skutečnou podstatu a empatii a teprve čas ukáže, zda volba být sestrou, byla...
Chycená zlatonka
Byl ledový podzimní den, slunce zářilo a prudký vítr přivlál mrazem zkřehlé padající listí stromů Zapovězeného lesa až sem na famfrpálové hřiště, kde vířilo v pestrobarevných kruzích. Vysoko na obloze poletovali bradavičtí studenti na košťatech, a ti mudlovští zase na ultramoderních mudlovských dronech. Byl rok 2224 a Mezinárodní zákon o utajení kouzel už byl dávno zrušen. Všem zklamaným mudlovským dětem, kterým nikdy nedošel vysněný dopis z Bradavic, bylo dnes v Bradavicích nabídnuto místo v nové páté mudlovské koleji, v Mudlovědu. Samozřejmě, že nemohly chodit na hodiny přeměňování či kouzelných formulí, protože na ty je potřeba fungující hůlka, navštěvovaly ale hodiny lektvarů, kde se učily podle receptů připravovat různé lektvary, nebo chodily na hodiny...
Kolejní závěs
Kolejní závěs se zachvěl. Upoutalo to Tulipy pozornost, protože ta těžká sametová látka se normálně nepohnula ani když člověk chtěl, natož takto sám od sebe. Zastavila se u chodby vedoucí z kolejní místnosti kousek před závěsem a snažila se vnímat okolí. V první chvíli jí nepřišlo nic podezřelé nebo jinak, ale za chvíli ucítila zřetelné teplo nalevo od sebe. Podívala se tím směrem a po chvilce ji udeřila přes nos jasná santalová vůně. „Kam si myslíš, že jdeš, Pompono?“ Promluvila směrem, kde stála spolužačka pod neviditelným hábitem. „Á, jak to, že na mě vždycky přijdeš?“ Řekla s velkým rozladěním v hlase Pompona. Tulipa otráveně protáhla obličej: „jestli chceš, aby na tebe nikdo nepřišel, tak se nesmíš polít celým flakonem parfému, když někam jako...
Plná náruč sedmikrásek
Slunečný den končí, paprsky zapadají a já se šinu velmi pomalu polní cestou, která se vine od vesnici k vesnici. Nikde nikdo a v dáli zapadá slunce, mraky ho ochotně schovávají a poslední paprsky mi oranžovými odstíny dopadají na kůži a zahřívají mě. Vzduch vane však čerstvý, není takové to parné dusno, ale předpokládám, že to v létě teprve přijde. Toto mám na jarních dnech nejraději. Pramen vlasů, který mi vítr češe, si zastrčím za ucho. V ruce svírám květiny, které jsem natrhala po cestě a svázala je do úhledné kytice. Kéž bys jen viděla, kam jsem až došla. Kam až bych došla, kdybys tu byla se mnou? Zamžourám. Na chvíli odvrátím zrak od slunce a otočím se, abych pořádně viděla na louku. Je plná nejrůznějších malých květů. Tráva je sice vysoká, ale i přesto si...
Ta bolest byla skoro k nevydržení
Pořádně nechápal, co se děje. Na pokraji zhroucení sledoval Isabellu, jak se její pečlivě vytvořená maska pomalu hroutí. Do jinak klidné tváře s bojácným a stydlivým výrazem pronikl chlad a vypočítavost. Drobné rty se jí zkroutily a ty jindy vykulené modré oči se přimhouřily. Bylo to, jako by se mu do mozku zabodlo tisíc drobných jehliček. Bolelo to všude, tak moc, že skoro nevydržel stát. Všechen ten oheň, kterým Isabellu obklopil, beze stopy zmizel, ale ta bolest pokračovala. Musela to nějak dělat ona. Někde v dálce se ozvaly hlasy. Isabella na chvíli vzhlédla a bolest náhle přestala. Sebastian přerývaně dýchal a snažil se přijít na to, co se stalo. Magie mysli? Bylo to snad jediné možné vysvětlení, ale nedávalo to žádný smysl. Byl to tak vzácný druh magie, že...
Světluška
Jen zlehka přivřít oči, na chvilku se zasnít. Na chvíli nemyslet na práci. Svíčka na stole v sesterně pomaličku, tiše dohořívá. Otočím k ní hlavu. Je opravdu jako malá světluška, třepotá se, zlehka světélkuje. Je plná naděje. Přemýšlím, jak je život pomíjivý. Lidé přicházejí, odcházejí, rodí se, umírají. I svíčka dohořívá. Zapálila jsem ji za všechny, kteří již nejsou. Věřím, že jsou někde, kde jim je krásně, kde našli klid a pokoj. Kde nejsou bolesti a trápení, nemoci a zloba. Svíčka dohoří. Náhle je tma. Zapálím novou. Aby světlušky nadále svítily, tak, jako světýlka v očích lidí. Nadějí a láskou.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
