Když si jde malý bobr hrát

Jak si hraje bobřík v zimě? To pro bobříka sta chvil sepsala slečna Bibi. -*- Zima je u Bobrů čas klidu. Voda je zamrzlá, stromy jsou pokryté jinovatkou, břehy jsou posypané čímsi bílým. Právě to malého bobříka láká. „Mami, tati, pojďte se podívat, běžím a za mnou jsou stopy.“ Malý bobřík je celý nadšený a schválně běhá po břehu a užaslým pohledem sleduje, jaké obrazce nechává za sebou. Táta bobr zkoumavě sleduje stopy, které za sebou mladý bobr nechává. A v jeho hlavě se rodí plán. Stačí ho jen promítnout do stavebních plánů. Po zimě přijde jaro a dřevěná Bobří Eiffelova věž se tyčí nad vodní hrází. Pod ní je cedule: „Stačí popustit uzdu...

Bobří den

Pojďte si se slečnou Bibi a bobříkem veršů užít bobří den.       Jsem Bobřík veršů a rýmy skládám rád,ať venku zuří bouře nebo slunce hřeje,ať za oknem jsou blesky nebo se dítě směje,za každého počasí jsem s rýmy kamarád.   Pojď se mnou tlapku v ruce, já mám dobrý plán,proč mají se odpadky jen tak válet v prachu,my to spolu dokážeme, můj starý dobrý brachu,svět lepší uděláme, na to ti tlapku dám.   Večer pak usedneme, budeme se hřát,s knížkou si užijeme otevřenou v klíně,světlušky budou nám svítit trochu líně,než na polštáři sen přijde se nám...

O Popelce

Úsměv Vám i bobříkovi smíchu vyčaruje veselá veršovánka od Bibi Anne.     -*-   Bylo nebylo – byl jeden krásný den,Popelka s úsměvem vyráží si ven.Šaty má vetché, sukni má nuznou,vtom za ní dveře stařičké vrznou. „Pohni se, lenochu, ruce máš levé,flákáš se celé dny!“ macecha kleje.„Co si jen myslíš, že volno chceš mít?Bobříka smíchu že chceš ulovit?“ Popelka povzdychne, že maceše straší,za chvíli na kompost smetí vynáší.Taneční krokem se pod lískou projde,náhodou tři zralé oříšky najde. Popelka jeden z nich rozloupne v domnění,že jadýrkem báječným se dneska odmění.Diví se za chvíli, že v puse látku má,a potom na trávník šaty své rozkládá. „Obleč se, Popelko, nejvyšší je čas,na zámku ples bude, chystá se kvas.Princ už tam čeká a manželku vyhlíží,šanci máš na...

Na velikosti nezáleží

A máme tu dalšího bobříka ponaučení. Tentokrát z pera slečny Bibi Anne. -*- Žila byla fenka Jasmí. Byla to yorkšírská teriérka, tedy malé plémě už ze své podstaty. Ona sama byla ještě poloviční oproti svým sourozencům. V běžné přírodě by nepřežila ani náhodou, ostatní zvířátka by si z ní udělala sekanou či bifteky. Jenže Jasmí měla jeden kouzelný dar. Měla obrovské a statečné srdce – myšleno obrazně, samozřejmě. Byla to bojovnice nejen v životě, ale své srdce vkládala do všeho, co dělala. Nejraději měla svůj míček. Jak se vyrazilo ven, neviděla a neslyšela žádné pejsky ve svém okolí, ale jen fixovala očima, kdy její „dvojnožec“ sáhne do psí tašky, vytáhne míček, lehce na něj zapíská a hodí ho dopředu. Na ten povel vyrazila ven. Běžela, co jí...

Spím či bdím

Bobříka strachu v třetím kole ulovila slečna Bibi Anne. Jak název napovídá – šlo zřejmě o sen. Nebo ne? -*- Ráno se probouzím. Budík zvoní jako obvykle v pět hodin. Se slovy, která tento papír nesnese, se potácím do obývacího pokoje. Už podvědomě slyším rachot mlýnku, cítím vůni čerstvé kávy a těším se na ranní souboj ve Sklepení. Něco mi tu ale nesedí. Kde je štěnda Jasmí? Každé ráno se zjeví nečekána nezvána u mých nohou a tlapkou mne vyzývá k ranní procházce. Dnes ale nic! Jen z boudičky slyším neznámé zvuky. Kňučení a mlaskání a polykání. Jdu se podívat a ejhle. Jasmí vidím ve vícero podobách. Má štěňátka! Jen se ale na jedno podívám, ozve se cink a štěně se rozdvojí. Protřu si oči, ale tím nechtíc přehlédnu celou smečku. Cink, a pejsků je víc. Zamžikám...