5. kapitola – Nečekaná procházka
„To je můj bratr Irlen,“ ukáže na něj Irelan, „mladší..“ „Velmi mě těší,“ usměju se na něho a hladově se podívám na dobroty na stole, které tak nádherně voní. „Jen si dej a neostýchej se,“ zasměje se Irelan a sám si nandá na talíř. Irlen začne také jíst, i když cítím, že mě pozoruje a to celou dobu, co jím a že jím pořádně. Právě proto mi i delší dobu trvá, než svůj hlad ukojím a pánové klidně čekají, než budu mít dost. Už mi skoro praskají šaty ve švech, když se nakonec rozhodnu odložit příbory. „Ester,“ osloví mě Irlen, „nešla by ses tak za půl hodiny se mnou projít?“ zeptá se mě zdvořile a s milým úsměvem na tváři. „Samozřejmě, že ráda,“ přitakám, vstanu od stolu, což způsobí,...
4. kapitola – Začátek něčeho nového
„To bude dobrý,“ políbí mě na čelo. To mě docela zarazí. „Můžu vstát?“ podívám se na něj. „Máš dost síly?“ usměje se. „Zdá se, že dlouho ležet nevydržíš.“ „Ležela jsem měsíce doma,“ směju se s ním, „mohla bych si to tu prohlédnout?“ „Provedu tě.“ Pomalu vstávám z postele, ale potřebuji trochu pomoct a tak mě podepře. Opřu se o něj a postavím se na vlastní nohy. Sice se mi trochu motá hlava, ale to mi nevadí, chci si to všechno projít. Belhám se vedle něj, občas mě musí podepřít a u toho mi ukazuje jeho nádherný a obrovský zámek. Potom mi ukáže můj pokoj. Je v něm postel s nebesy, stůl se židlí, křesla, obrovská skříň se zrcadlem, kde bych se klidně mohla ztratit, jak je velká, a...
3. kapitola – Poslání
Druhý život dán ti byl, nepromarni ho, jinak by ti jed v krvi opět zbyl… „Já jsem Aranthela,“ představí se žena, „a tohle je můj muž Hindus,“ ukáže na toho muže, co na mě mluvil tak příkře. Usměji se. „Jde o to, že se ještě nic takového nestalo,“ pokračuje žena, teda Aranthela. “A co se mnou teď bude?” ptám se a čekám, co mi řeknou, protože nevím, co mám od nich čekat. “Zůstaneš u mě,” usměje se Irelan. Nevím, kolik mu je, ale víc jak 20 let mu nebude. Jsem hodně unavená, asi ty příznaky všechny ještě nejsou pryč. “Jsem unavená,” přiznám se. Zdá se, že jsou docela chápaví, jdou pryč. Irelan mi popřeje dobrou noc a pak si sedá za psací stůl, kterého jsem si vůbec nevšimla, a začíná se...
2. kapitola – Irelan
Bolí mě hlava, je jako střep a kolem slyším hovor. Hlasy nepoznávám a to mě děsí, ale jeden je mi povědomý. Pomalu otevřu oči a koukám po místnosti. Ležím v posteli, u okna stojí tři křesla a jsou obsazena. V jednom sedí ten krásný kluk a baví se s ostatními. Chci si pokoj prohlédnout pořádně a tak se posadím. Jak tento pohyb provedu, tak k sobě přivedu jejich pozornost. Zbystřím smysly a čekám, co se bude dít. „Ahoj,“ usměje se na mě ten kluk. Takový krásný úsměv má, kdybych stála, tak se mi podlomí kolena. Nejistě se usměju a prohlížím si je. „Kde to jsem?“ To mě napadá? Tohle? To jsem nemohla říct něco lepšího?? „U mě doma,“ řekne ten kluk. „Jak ti je?“ zeptá se žena po jeho levici. „Bolí mě hlava,“...
1. kapitola – Nový začátek
Probudila jsem se. Stále mi bylo neuvěřitelně špatně, ale co se dalo dělat, věděla jsem, že už mi lépe nebude.Sluníčko hřeje, zimu odsouvá pryč a všude se všechno zelená. Já to vidím a myslím, že to není na dlouho. Před očima vidím tu krásu a chce se mi brečet, protože vím, že tu už dlouho nebudu. Můj život končí a já s tím nemohu nic udělat. Jen si užívám ten zbývající čas, ale ani to se mi už nedaří. Mám jen den a je konec. Žiju a v mých žilách koluje krev smíšená s jedem, který mě zabíjí, aniž bych věděla, jak se mi tam dostal. Možná to bylo tehdy, když jsem byla u otcovy přítelkyně a jedla to divné jídlo, možná jindy. Nevím. To, co vím, je, že umřu. Nejhorší na tom je, že lidi kolem se mě štítí a nechtějí se mnou mít nic společného. Se mnou, Ester...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
