Alice: Kult zla – 4. část

A hodina posledního soudu se přiblížila

Alice se sesunula do klubíčka zády ke stěně a popadla se dlaněmi za hlavu. Ne, ne, ne, to přece nemůže být pravda! Co je to za hrůznou noční můru, chci se probudit, PROBUDIT! vzlykala a třásla se hrůzou. Bylo toho na ni moc a nevnímala okolí, takže neslyšela, když po schodech zazněly kroky a dovnitř vešli dva „policisté“.

„Ne, mistře!“ jeden z nich vykřikl, když spatřil živou Alici a kostru se zbytky šlach a svalů.

„Ty zrůdo! Už tolikrát jsi nám unikla, ale tentokrát ne! Zaplatíš za to, cos udělala!“ Vrhli se na ni a, ačkoliv se pokusila o odpor, přemohli ji bez problému. Jeden ji udeřil do hlavy a Alici se zatmělo před očima.

Svázali jí ruce i nohy a odtáhli ji po schodech dolů, kde ji společně s dalšími „policisty“ naložili do menší dodávky. Probudila se někdy během cesty a tlumeně vykřikla, když spatřila své únosce, kteří se mezitím převlékli to kultistických hábitů s kápěmi a maskami, jež zdobil stejný obrazec, který spatřila v muzeu – velký kruh, tvořený jedním velkým kruhem uprostřed a osmi menšími kolem dokola po obvodu. V každém z dílčích kruhů byly tři malé kroužky uspořádané do tvaru trojúhelníku; z každého z nich vybíhal srpkovitý výběžek po obvodu kruhu. Jeden z kultistů ji uhodil do tváře a ona upadla na podlahu dodávky.

Po chvíli jízdy dodávka zastavila a kultisté bezcitně vytáhli Alici ven. Na hlavu jí nasadili pytel a začali ji vléct neznámo kam. Podle hlasů jich mohlo být možná tucet či víc. Dotáhli Alici do výtahu a ten se rozjel směrem vzhůru. Alice neměla daleko od toho, aby z hrůzy omdlela. Když se výtah zastavil, kultisté ji popadli a dotáhli kamsi ven, neboť ji i přes pytel na hlavě udeřil do tváří poryv ledového vichru. Pouta na nohou Alici sejmuli a donutili ji vstát s rukama spoutanýma za zády. Po pár krocích jí sejmuli pytel z hlavy. Málem se pozvracela, když uviděla, že stojí na okraji vysokánské budovy bez jakéhokoli zábradlí či bariéry.

Ostrý vítr ji řezal do tváří a viděla celé město z ptačí perpektivy, především však spatřila jakousi kovovou konstrukci, vybíhající za okraj budovy, na které visel černý provaz smotaný do charakteristické smyčky – oprátka. Její polekaný výkřik kultisty pobavil a rozchechtali se. Obklopovalo ji asi patnáct těchto nohsledů zla a všichni se smáli jako smyslů zbavení. Jí však naháněla hrůzu jiná postava – jeden z kultistů stál bez hnutí a zpod masky na ni hleděl pár sytě modrých očí, z nichž vyzařoval chlad a bezcitnost. Alice ty oči už někdy viděla, tím si byla jistá, ale kde?

Najednou tato postava pozdvihla ruku a ostatní ztichli, jako kdyby je utnula. Pomalu došla na pár kroků k Alici a zastavila se. Tu jímala hrůza, neboť pomalu začínala tušit, kdo se pod kápí skrývá. „Alice. Jaké to milé shledání, viď?“ Tušila správně. Uslyšela hlas své kamarádky Tiny. Nejhorší na něm bylo pak to, že zněl stejně étericky a nelidsky, jako v její noční můře.

„T… Tino?!“ Alice nebyla schopná ze sebe vypravit souvislou větu.

„Nechovej se jak malá. Začínáš mě unavovat a to se vidíme jen pět minut… po deseti letech.“ Tina nechápavě zavrtěla hlavou a obešla Alici kolem dokola. „Co sis myslela? Že mě vzal čert? Nebo že si mě vyvolil prachatej boháč a frnkla jsem s ním za oceán? Co tě nemá, holka, to máš moc bujnou fantazii.“ Mávla rukou a uchechtla se, pokračovala však znovu se vší vážností a až zálibným tónem. „Ale ano, někdo si mě vyvolil – někdo dokonalý. Můj pán, Narrug Sah!“ Tina se rozesmála jako smyslů zbavená a rozepjala ruce vzhůru k nebi, pak ovšem zase utichla a svěsila je k tělu. „No ale to bys tady nesměla být ty. Myslíš si, že můžeš všechno zkazit?! Nyní, když už jsme skoro u konce a On již brzy přijde na tento svět?! Nikdy! Zabiju tě a potom budu jenom s ním, jenom jeho! Celý svět mu bude ležet u nohou!“ Tinin hlas gradoval do extatického tónu, až nakonec horečně vykřikla na kultisty: „Nasaďte jí oprátku na krk! A dolů s ní, ať celé město vidí, jak skončí prašiví zrádci, až nastane Nový řád!“

Dva kultisté přikývli, drapli Alici za ruce a dovlekli ji až k úplnému okraji budovy. Přitáhli oprátku, kterou jí navlékli na krk a pevně utáhli. Alice propukla v nekontrolovatelný pláč. „Proč to děláte?! Nikomu ublížit nechci, vždyť jsem ještě před týdnem netušila, že nějaký Narrug Sah existuje! Copak to nechápete?!“

Tina pomalu došla k okraji budovy, naklonila se těsně k Alici a potichu zašeptala. „Tys vždycky uměla žvanit. Kecy do všeho, články o ničem do novin… Ale holčičko, z tohohle se nevykecáš! Proroctví mluví jasně, já též mluvím jasně! A říkám: Zemři!“

S těmito slovy Tina prudce kopla Alici do břicha a ta, nečekajíc prudký útok, přepadla přes hranu do propasti pod ní. Zhoupla se na oprátce a ta se jí utáhla kolem krku jako škrtič. Z Alice rychle vyprchávaly poslední zbytky života a jen se bezmocně snažila lapat po dechu a vyčítavým pohledem hleděla na Tinu, která ji s potutelným úsměvem pod maskou mávala na rozloučenou. Alice si nevšimla postavy v černém kabátě, která se objevila na protější střeše a jen odkudsi hodně zdaleka slyšela třesknout výstřel, jenž přeťal oprátku. Visela však vysoko nad ulicí a místo oběšení ji nejspíš čekalo nepěkné sblížení se zemským povrchem.

Alici se vrátilo vědomí a díky němu si také uvědomila, že padá dolů a rozječela se z plna hrdla. Vzduch kolem ní jen svištěl a ona viděla ulici a zděšené chodce pod ní, jak hledí na strašidelnou podívanou nad sebou. Zavřela oči a čekala prudký náraz. Místo toho však znenadání ucítila trhnutí celým tělem, jako by ji jakási nadpozemská ruka vymrštila zpět vzhůru – mocná síla ji přehodila zpět přes okraj budovy, přímo vedle šokovaných kultistů. Otřásla se a složila se jak široká, tak dlouhá na zem.

Kultisté se na ni chtěli vrhnout, avšak přerušil je náraz do střechy budovy a nám již známý mechanický hlas. „Ale, ale. Rozpustíme tady ten tyjátr, co vy na to?“ Vzápětí se v rukou Toho, který přináší noc, zaskvěly dvě zvláštní pistole z kovu černomodrého jako půlnoční temnota.

První tři kultisté nejblíž nestačili ani mrknout okem a sesypala se na ně sprška rozžhaveného olova, pod nímž se sesypali jako mouchy. Jejich temný pán jim asi nepomohl. Další zaregistrovali nenadálý útok, zpod svých hábitů vytáhli jakési podivné zbraně – něco jako dlouhé černé sekery s ozubeným ostřím – a vrhli se na útočníka.

Ten však jen uhnul do strany a BUM, další kultista padá; PRÁSK, další chroptí s dírou v krku; PAM, dalšímu zpod masky tryská krev a barví ji do pravé barvy krve. Kulka za kulkou, kultista za kultistou útočí jako zběsilí na neznámého, ten se však nedá. Uhýbá do strany, pálí, uhýbá, skáče, pálí. Posledního popadl za hábit a dvěma výstřely z bezprostřední blízkosti do hlavy jej odpravil.

Když se všichni zakuklení váleli v tratolišti krve mrtví či jejich bídné životy pomalu spěly ke konci, muž došel k Tině a napřáhl ruku s pistolí. „Adieu. Je mi to líto, byla to moje chyba. Ale teď se nedá nic dělat.“ Natáhl kohoutek a chystal se zmáčknout spoušť, když vtom do jeho rány rychlým pohybem skočila Alice. „Ne! Nedělejte to, prosím!“
Tina se vzpamatovala ze smrtícího šoku, jenž před okamžikem obestřel všechny zakuklence, otočila se a cosi zamumlala. Vzápětí se rozplynula v temně fialovou mlhu, jež se rozptýlila do okolí.

Tajemný muž svěsil zbraň a zastrčil ji do pouzdra. „A je fuč.“ Pokrčil rameny směrem k Alici. „Jsem poslední, kdo by to chtěl, koneckonců za to můžu zčásti i já… za to co z ní teď je… Ale jiná možnost není. Vždyť jsi ji viděla. Je posedlá.“

Alice se zakabonila. „Vy za to můžete?! No prosím… Kdo ksakru vůbec jste?! Odkaď mě znáte, co s váma mám společnýho, co jste udělal s Tinou?!“ AAARGH! Alice z úst vypustila vzteklý křik, pak se ale uklidnila a omluvně sklopila pohled do země. „Promiňte. Jen je toho na mě už vážně moc. Jsem detektiv, ne lovec démonů a jinačích pošuků, co lezou z portálů a podřezávaj lidi. A… děkuju vám. Znova jste mi zachránil život…“

Muž pokrčil rameny a vyčistil si pistoli. „Od toho tady jsem, to je můj úděl, zachraňovat životy…“ Zastrčil zbraň za opasek a pohlédl svým beztvářným obličejem na Alici. „Myslím, že ti dlužím pár odpovědí na tvé otázky. Někam si sedneme, hodíme řeč. Kam to bude?“

Muž čekal na odpověď, Alice však jen pokrčila rameny. „Já nevím… buď park… ale tam je moc lidí, můžou tam bejt oni… nebo kavár… blbej nápad…“ v mysli jí vytanul obrázek s prodavačkou a borůvkovým závinem. „Ke mně domů…?“

Muž lehce svěsil hlavu a povzdechl si, bylo to slyšet i přes jeho masku. „Tam jsem již byl. Tvůj byt vypálili. Je mi to líto… Víš ty co? Nejlepší bude, když tě vezmu k sobě.“

Alice stála jako opařená poté, co zjistila, že svůj milovaný byteček už asi neuvidí. Ten, který přináší noc rozepjal ruce, jednou objal Alici kolem ramen a pak tiše něco pronesl.

*  *   *

Kolem nich se najednou zatmělo a zčistajasna se ocitli v útulně zařízeném pokoji. Stěny byly obložené dřevem, na podlaze z prken byl koberec, u stěny velká skříň. Muž pustil Alici a, jako by se nechumelilo, jal se uklízet své zbraně do té skříně.

Alice na něj zírala naplněná úžasem a bázní. „CO to bylo?! A předtím – když jsem se nerozmázla o chodník?!“

Muž k ní napřáhl ruce. „Klid. Zhluboka dýchej. A pojď za mnou.“ Navzdory touze po odpovědích, jež z Alice přímo sršela, si neznámý zachovával až stoický klid. Vzal ji za ruku a vyšli z místnosti do chodby, kterou po stěnách lemovaly tlumeně zářící lampy. Zavedl ji do jedněch z dveří, za nimiž se rozkládala prostorná místnost, připomínající obývací pokoj či salónek. Jen tenhle pokoj byl větší, než celý její – bývalý – byt. Muž pokynul směrem k jednomu z pohodlně vypadajících křesílek, stojících na koberci uprostřed místnosti. „Udělej si pohodlí. Já zatím přinesu něco k pití.“

Alice si sedla a prohodila směrem k němu, že hlavně nechce víno. Odešel a ona si s úžasem prohlížela místnost, ve které se nacházela. Na zdech visely starobylé portréty, gobelíny a dekorace, v místnosti se nacházely starodávně vyhlížející vyřezávané kusy nábytku, Alici však nejvíc upoutalo veliké okno s výklenkem, ze kterého bylo vidět do široka do dáli na nádhernou, malebnou krajinu. Mezitím se muž vrátil – a již na sobě neměl masku!

Alice poprvé spatřila jeho tvář – byl starší, možná těsně před šedesátkou a jeho strohou, větrem ošlehanou tvář s ostrými liniemi lícních kostí a tváří zdobil nespočet jizev, starších i mladších, mělkých i hlubokých. Měl tmavě hnědé, až černé oči a prošedivělé vlasy, na bocích vyholené do krátka a na vršku ponechané jen o trošku delší. Účesem jí připomínal amerického mariňáka jako z akčního filmu. Přišel k ní s lahví v ruce. „Mám whiskey. Kentucky Bourbon. Chceš?“

Alice zavrtěla hlavou, pak si však povzdechla a po chvíli přikývla.

Muž do skleniček umístil pár kostek ledu a zalil je zlatavě hnědou tekutinou. „Na zdraví.“ Muž symbolicky pozdvihl skleničku a napil se, Alice po chvíli udělala totéž.

„Alice… řeknu ti teď vše, co si přeješ vědět. Já jsem Ten, který přináší noc. Mým pravým jménem mi nikdo neřekl již mnoho let a nevidím důvod, proč dělat výjimku. Bude to tak lepší.“ Nadechl se a upil trochu whiskey. „Kdo jsem, ptáš se? Válečník. Zabiják. Čaroděj. Jsem mnoho věcí, ale hlavně – hlavně jsem zastáncem dobra. Dalo by se říct, že dohlížím na fair play tam, kde lidské „spravedlnosti“ tak trochu ujíždí vlak. A ano – to, cos viděla předtím, byla magie. Koneckonců ať tomu říká kdo chce jak chce, hlavně, že to funguje… Ne?“

Odkašlal si. „To bysme měli toho hodnýho, teď o těch zlejch. Začnu obecně. To, proti čemu bojujeme, je prastaré zlo, démon, temný bůh jménem Narrug Sah. Ta bytost pochází z jiné dimenze, ne z tohoto světa. Jeho svět je krutý, zlý… Prosycený barbarstvím a nenávistí ke všemu cizímu. Obývají ho démoni – Všenocní a jim podobní, ale i mnohem, mnohem horší. Ani všichni démoni dohromady však nejsou proti Narrugovi vůbec nic. On je čirá, vykrystalizovaná esence zla. Zlo samotné, které chodí po světě.“

Odmlčel se, pohlédl na Alici a napil se. Pak pokračoval. „Už po staletí jsou na světě šílenci, oddaní tomuto prastarému zlu. Říkají si Narrugisté a jejich konečným cílem je prolomit éterickou bariéru mezi dimenzemi a přivést Narruga do našeho světa. Má to však jeden háček. Myslí si, že Narrug je jejich bůh, že jsou jeho vyvolení; poddaní všemocného vládce, a on vskutku všemocný je, ale pochybuji, že, pokud by se na zem dostal, by Narrugisty vůbec rozlišil od ostatních lidských červů. Spíš zabije všechny a to velmi krutou, pomalou a bolestivou smrtí. Ale na druhou stranu – kdo ví? Možná opravdu ušetří své patolízaly a nohsledy na tomto světě…“

Muž pohlédl na Alici a po chvíli pokračoval. „Avšak – každopádně – je důležitou součástí příběhu takzvané „Proroctví vyryté v kameni“. Podle něj k prolomení brány mezi světy Narrugisté potřebují prastarou knihu jménem Codex Daemonicum. Sepsal ji před mnoha sty lety jeden z velmistrů jejich řádu. Během staletí však upadla v zapomnění a objevili ji před pár měsíci v jedné knihovně za městem. Jeden z nich se očividně dostal do řad zaměstnanců a ukradl ji pro své bratry.
Druhou věcí, kterou potřebují, je relikvie Krve. S tou je to složitější. Nikdo už neví, kde se vzala ani co to vlastně je. Na tom koneckonců nesejde. Hlavní je to, že s knihou a relikvií dokážou prolomit bariéru, čímž sem pustí Narruga. Problém je v tom, že k tomu potřebují tu relikvii potřísnit krví člověka, jehož si temný pán vyvolil. Nevím však, proč si vybrali zrovna tebe.“ Povzdechl si a pokračoval.
„Staletí čekali na svého obětního beránka, ale nepřicházel. Až tehdy, kdy tobě bylo dvanáct, jejich velmistr vyvěštil, že to právě ty se jím máš stát. Tvůj otec měl tehdy poměr – měl milenku. Pod záminkou výletu za město do národního parku s tebou se s ní setkal, tebe mezitím nechal v autě. Toho využili Narrugisté, kteří tě na každém kroku sledovali, a když byl zrovna rozptýlen jinými… starostmi…, vytáhli tě z auta a chystali se tě stáhnout do svého temného chrámu v podzemí, odkud spřádají své plány. Tehdy jsme se poprvé setkali. Postaral jsem se o Narrugisty a zachránil ti život – byla to však bitva ještě mnohem větší, než dnes na střeše toho domu.“ Muž si sáhl na několik svých jizev, aby ukázal, že i on si z boje odnesl památku. „Přijela policie a nebezpečí bylo zažehnáno. Vše jsem zařídil tak, aby sis na nic nepamatovala. Byla jsi v bezpečí, ale vyšlo najevo, že tvůj otec má milenku. Za tři roky se s tvojí matkou rozvedli, to víš.“

Povzdechl si a posmutněl. „Tina… To je smutný příběh. Ty jsi jim již jednou vyklouzla z pazourů, takže se neodvažovali zkoušet štěstí znovu. Ale zjistili, že máš kamarádku, Tinu. Mysleli si, že třeba jim bude stačit ona. Že nahradí krev Vyvoleného krví osoby jemu nejbližší. Když jsem zjistil, co se chystá, bylo již pozdě. Už jsem ji nedokázal zachránit. Prosekal a prostřílel jsem si cestu zástupy těch parchantů, jen abych viděl, jak se za Tinou zavřela zem. Odnesli ji do svého nesvatého chrámu, ale když zjistili, že je jim k ničemu, vymyli ji mozek a přetvořili ji na Narrugovu nejoddanější služebnici. Viděla jsi to sama. Netuším, jestli je na světě moc, která by ji vrátila zpět mezi nás…“

Mluvili ještě nějakou dobu, povídali si, ale nakonec muž zvážněl a položil dopitou sklenku na stůl. „Věc se má tak. Narrugisté se nyní ve svém podzemním chrámu připravují na příchod svého temného pána. Ano, pravdou sice je, že nyní jsme v bezpečí a nic ti tady nehrozí, avšak, upřímně, nechceš prožít zbytek života utíkáním z kouta do kouta jako trestanec, ne? Strachovat se každý večer, zda budeš další ráno ještě žít… To není život, to je živoření. A beztak je musíme zastavit, než způsobí ještě víc škody. Než povraždí víc nevinných lidí. Šmejdi.“

Pohlédl na Alici, pln rozhodnosti v pohledu i hlase. „A proto přeneseme boj k nim. Doteď si bojiště určovali oni, dvakrát málem tekla tvá krev. Ale oni si myslí, že jsou tam dole nepostižitelní! Chyba lávky. Zasáhneme je tam, kde to nejméně čekají, Alice, a ty půjdeš se mnou! Společně vyřízneme ten vřed a zbavíme svět této prašiviny. Vypálíme to hnízdo zmijí.“

Vstal a posmál se svým starým, zjizveným úsměvem na Alici. „Musíme se připravit, máme práci…“

Alici poprvé za poslední týden koutky úst též mírně cukaly směrem vzhůru. Nebránila se a roztáhla je do širokého úsměvu. Přesvědčil ji.
Mají práci…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.