ŠKM – Zlatá podkova

Magdaléna vstala z postele a rozhlížela se po loukách, které obklopovaly její zámek. Poslední dobou jí všechno něco připomínalo. Zadívala se do slunečních paprsků, vzala si do ruky nám již známou černou šperkovnici a rukou zajela na dno. Vytáhla zlatavou věc a oči se jí zaplnily slzami…

„Hop a skok!“ Bylo jí šest let, hrála si na louce a přemýšlela, co by ji bavilo.

„Magdaléno! Magdaléno! Ne, že se ušpiníte!“ volala na ni tehdy její hraběnka Couvier, ale malá dívka nepřestala. Bavilo by ji možná tancovat, ale vždycky si pošlapala nohy a ohrozila sebe i ostatní, její barvy končily většinou všude jinde než na plátně a hraní na hudební nástroje ji nudilo k smrti.

„Nechytíš mě!“ volala malá copatá dívenka utíkajíc někam k lesu.

„Magdaléno! Stůjte!“ Hraběnka se nerada hýbala, tudíž i když Magdička sotva pletla nohama, Couvier ji vůbec nestíhala. Smějící se malá princezna však neposlouchala a proběhla celým lesem až na jeho druhý konec. Les nebyl nikterak velký, ale nikdy v něm nebyla, a jaké to bylo překvapení, když na ni znova vykoukla modrá obloha bez mráčku.

Rozprostřela se před ní veliká oplocená louka a v ní uviděla koně. Oči se jí několikanásobně zvětšily a v hlavě jako by se jí rozsvítilo. Přesně věděla, co jejímu životu chybí. Láska na první pohled. Nadšeně zapískala a utíkala zpátky. Nevšímajíc si hraběnky si to kráčela rovnou za maminkou s přáním, že by chtěla koně. Bohužel, tento nápad byl silně zavržen snad všemi z rodiny, a tak Magdaléna zůstávala bez koníčka. Věděla, že je jí souzeno jezdit na koni, a nelíbilo se jí, že její rodina jí to nedovolí. O dva roky později však poznala Simona, který ji naučil všechno o koních od A až do Z a poprvé s ní vyjel na vyjížďku. Naučil ji bezpečně jezdit a moc si spolu sedli. Bavilo ji to, všechno do puntíku, a chtěla prostě svého koně, kterého si vychová a se kterým bude mít něco výjimečného.

Bylo jí deset, Simon se Samem se už dávno odstěhovali někam do hor a ona cítila, že je v jejím srdíčku prázdno. Její vášeň ke koníkům byla opravdu neutuchající a silná. Její rodiče nebyli nadšení z toho, co se chystali udělat, ale věděli, že Magda je už dost stará.

Jednoho dne Magdaléna vstala a podívala se z okna. Ale něco bylo jinak než jindy. Na kraji louky postával maličký koníček. Princezna nemohla uvěřit, že tam nebožáka někdo nechal. Vyběhla vyděšeně k louce ještě v noční košilce a hned se ho snažila zklidnit. Za zády se jí objevili tatínek s maminkou.

„Magdalénko, už jsi dost stará a mysleli jsme, že by ti to mohlo udělat radost,“ usmál se tatínek nejdříve na maminku a pohladil malou Magdičku po vlasech.

„To… je můj koník?“ zírala Magda s otevřenou pusou na rodiče a nemohla uvěřit tomu, co slyší.

„Ano, jmenuje se Injabulle.“

„Hřebec, že?“ téměř s jistotou sjela koně pohledem a určila. Zadívala se mu do těch jeho obřích černých očí, obdivovala, jak je klidný. Na hrudi měl na provázku uvázaný ne zase tak malinký zlatý přívěsek podkovy, sundala jej a prohlížela si ho.

„Pro štěstí, zlato,“ dodal ještě tatínek. Malá Magda se rozbrečela a oba rodiče objala, pak se podívala zpátky na vraníka a pohladila ho po zádech, naskočila jí husí kůže, jako by mezi nimi bylo nějaké spojení, chvěla se po celém těle, byl tak hebký. Pamatuje si, že tehdy na něj naskočila a jen tak s ním jela kamsi do východu sluníčka.

Už od té doby věděla, že budou nadosmrti nerozluční přátelé. Přívěsek mu vyvěsila do stáje a každý den na vraníkovi jezdila. Za čas byli rodiče rádi, že ji udělali šťastnou. Bohužel, všichni stárneme, a tak když koník dosáhl úctyhodných 32 let věku, zemřel a Magdaléně se po něm ještě dodnes stýská. Měli mezi sebou jakési pouto, které chápali jen oni dva. Probrečela tři dny i tři noci a vzpomínala, kolikrát se navzájem zachránili, a truchlila nad tím, že to je nevratně pryč. Jediné, co jí na tahle báječná léta jako vzpomínka zůstalo, byla malá zlatá podkova.

Nemohla přestat plakat a nechala slzy stékat dolů. Otočila se za sebe, kde měla pověšený obraz sebe s vraníkem a bylo jí líto, že tu s ní nemohl být ještě déle. Nikdy více si žádného jiného koně už nepořídila, nechtěla znovu pocítit totéž zoufalství a díru v srdci, když odešel. Raději vložila podkovu zpět do pokladnice a šla se projít na vzduch.

Redakční úpravy provedla Áine Adair.