Za lepší zítra I. – Až se setkají ti, kdo se nikdy nesetkají

První soutěžní dílo se právě představuje.

„Opravdu myslíš, že je to nutné?“

„Nemyslím. Vím. Aro, kdyby neexistovala tahle zkouška, vyvraždili by se navzájem.“ prohlásil mrzutě Thror, jeden z dvojice Stvořitelů.

„To ty děláš za ně. To už si opravdu nevzpomínáš na to, jak jsi vyhladil trpaslíky?“

„Mohli si za to sami. Jejich zástupce neměl být tak chamtivý a sobecký.“

„A co trolové? A goblini? A skřítci? A obři?“

„Tak tohle už, prosím tě, nevytahuj. To je dávno i na mě.“

„Ale stvořili jsme je, aby žili v míru a spokojenosti!“

„U mojí vlastní svrchovanosti, Aro! Chovej se jako Stvořitel! Trochu nadhledu na celou situaci! Oni v míru už dávno nežijí! Navíc nemůžeme jen tak zrušit něco, co jsme kdysi ustanovili.“

Ara si povzdechla. „A proč ne? My si můžem dělat, co chceme!“

Docela blízko se ozval hrom, na prozářené Rajské sídlo padl stín.

„Nechme toho. Zase jsme si přivolali bouřku.“

„Tak mi slib, že letos tu zkoušku vynecháš, Throre.“

„Aro…“

„Jinak nezměním náladu.“ Tvář sličné bohyně se kabonila a podobala se stále černající obloze.

„Aro, pochop, že si musí uvědomit, že tahle země nebyla stvořena pro války a plenění. Musí si uvědomit, že není automatické to, že žijí. Musí zjistit, o co všechno by přišli, kdyby pokračovali tímhle tempem.“

„Možná máš pravdu…“ Ara se zamyslela a blesků hned viditelně ubylo. Thror si oddechl.

„Tak dobře. Letos tu zkoušku ještě podstoupí.“ řekla nakonec a usmála se.

Rozplynuly se i poslední mraky a dvojice Stvořitelů zase stála v zářivém altánu uprostřed bohaté přírody prozářené zlatým světlem.

Rozpačitě se po sobě dívali. Elfka, bledá, s tmavě fialovýma očima a sličná jako celý její rod, lidská dívka, zrzka s pihatým obličejem, hobit se svou poloviční velikostí a zcuchanými vlasy neidentifikovatelného odstínu a lesní víl v přiléhavé tunice z bílé látky a lesklými havraními vlasy. Věděli, že teď musí aspoň na chvíli táhnout za jeden provaz, a to je děsilo.Elfka se děsila toho, že by měla mít něco společného s nafintěným vílem nebo ušmudlaným hobitem, hobit zas nepřenesl přes srdce, že by měl spolupracovat s tou elfí nádherou a neohrabanou lidskou bytostí.

Trapné ticho přerušila dívka.

„Ehm…“ osmělila se, „já jsem Beatriz. A myslím, že bychom mohli naše spory odložit. Přežít snad chceme všichni, ne?“

„No, to chceme…“ zabručel hobit. „mimochodem, jsem Ulm.“

„Graciela.“ pronesla odměřeně elfka a povýšeně pohodila hlavou.

„Když to musí být,“ řekl panovačně víl, „Susannen.“

Výbuch smíchu někdo zamaskoval kašlem.

„Mě se tvoje jméno taky nelíbí, a nesměji se mu, hobite.“

„No, já neříkám, že Ulm je kdovíjaké jméno. Ale Susannen! To je jak pro holku!“ odpověděl hobit a dál se dusil smíchem.

„Náhodou, u nás to znamená, sličný a elegantní lovec.´“ ohradil se víl.

„Tak dost,“ zakročila poněkud nesměle Beatriz, nejsme tu od toho, abychom se hádali, ale od toho, abychom zachránili svoje rody.“ dodala, když získala odvahu.

„Ten člověk má pravdu. Nechte toho, vy dva a pojďte se soustředit na úkol,“ řekla rázně elfka a utnula tak rodící se hádku.

„Tak jdem. Už to chci mít za sebou.“ Hobit rázně vykročil na místo, kde tušil vchod do Osudové hory, ke skále vyčnívající s hustého porostu.

„Ty snad víš, jak se tam dostat?“ otázal se ironicky víl.

„Ne. Ale zjistím to.“ odpověděl mu odhodlaně hobit.

„Tam teď nic neuvidíš,“ poznamenala apaticky Beatriz.

„Jak to můžeš vědět!?“

„Klíč k otevření brány se objeví až v setkání těch, kdo se nikdy nesetkají.“ odcitovala , jako by četla z nějaké knihy.

„To je nějaká pitomost. Jak se může setkat někdo, kdo se nikdy nesetká?“

„Co já vím. Naše staré kroniky víc neříkají. Teda kromě toho, že trpaslíci-“

„To vím taky, chodící kroniko.“ usadil ji uražený hobit.

„Je to slunce a měsíc,“ víl poprvé ve svém hlase neměl ironii a nadutost. „nikdy se nepotkají, jen se sem tam vidí přes oblohu.“

„To je úžasné. Takže se nám bána neotevře.“ poznamenala sarkasticky Beatriz a sedla si na kámen.

„Otevře. Slunce a měsíc se totiž dnes setkají.“

„Jak to myslíš?“ Beatriz měla oči navrch hlavy.

„Máme totiž propracovaný měsíční kalendář. A podle toho kalendáře víme, že dnes dojde k setkání slunce s měsícem.“ Zas se mu vrátila původní nadutost. „Dnes, asi tak za hodinu.“

„No vidíš, jak jsou dobří! Ani nápovědu jsem nemusel používat!“

„Nevychvaluj nedodělanou sochu. Pořád se může zkazit.“ odvětila Ara se zaťatými zuby a snažila se nevyvolat další bouři.

„Za chvíli to bude,“ řekl s napětím v hlase Susannen.

„Jak to víš?“

„Něco takového lesní víl cítí, elfko. Je to naše vrozená schopnost.“

A díval se pozorně do ostrého slunečního svitu.

Měl pravdu. Dosud dokonalý kotouč slunce začalo narušovat něco černého. Postupovalo to od kraje a s tím i zvláštní narudlé světlo.

„Slunce a měsíc se setkávají,“ řekl okouzleně Susannen.

„Bolí mě z toho oči.“

„Nedívej se do toho. Lidské oči může to světlo i spálit.“ odpověděl fascinovaně víl, sám pozorující pozoruhodný úkaz.

Beatriz poslechla, už jenom proto, že nechtěla přijít o zrak a upřela oči na skálu. Upřeně pozorovala kámen, za kterého začala vystupovat rudá písmena.

„Hej! Něco se děje!“ vykřikla.

Ostatní sebou trhli, jakoby se probrali z transu. Překvapeně se okolo sebe dívali.

„Pohněte! Sem!“ volala pořád Beatriz.

Graciela se vzpamatovala jako první. „Co tam je? Otevírá se hora?“

„Ne, je tam něco napsáno. Jsou to verše, jedny jsou v obecné řeči a jedny v našem písmu. Ten zbytek nepřečtu,“ odpovídala dívka vzrušeně.

To už se probral i hobit a o pár okamžiků později i víl.

„Jedno slovo všude zní,

všechny rody sdružuje,

vyřkni jej, společenství,

brána se to otevře.“

přečetla Graciela verše v obecné řeči.

„Když neznáš cestu, člověče,

ptej se slovem tím,

tvůj národ ochotný

směr ti ukáže.“

zamyšleně recitovala Beatriz slova psaná písmem lidí.

„Ten, kdo ti vždy pomůže,

v bolesti i v žalu,

pomůže i tentokrát, víle,

pane lesů!“

překládal lesní runy Susannen.

Ulm se nadechl a přečetl verše ve svém jazyce:

„Nápoj tvůj to oblíbený,

norový mužíčku,

za bouřky i za přeháňky,

vždy ti zvedne náladu.“

„Kde si chodíš pro útěchu,

milý elfe sličný?

Tam, kde moře nekonečné

Naráží do tvého břehu.“

přečetla nakonec Graciela elfštinu.

„Jedno slovo, slovo, které zní ve všech jazycích stejně. To nám otevře horu.“ pronesla zamyšleně Beatriz.

„To by mi nedošlo,“ ucedil ironicky hobit.

„Nech toho, Ulme a radši přemýšlej nad tím slovem.“ okřikla ho elfka.

„Já už ho ale mám, abys věděla, špičaté ucho! Náš oblíbený nápoj je kam, to ví každé malé hobitče!“ bránil se.

„Kam!“ vykřikla Beatriz. „Když neznám cestu, ptám se kam!“

„No, ale kde já chodím pro útěchu?“ ptala se bezradně Graciela.

„Elfko, našli jsme už dvě stejné slova! Co, u Ařiných nálad, znamená „kam“ ve tvém jazyce?“ obořil se na ni Ulm.

„Přístav…“ řekla nepřítomně. Pak jí to došlo. „Přístav! Kam! Že mě to hned nenapadlo.“

„U nás znamená ,kam´ přítel… takže heslo máme. Kam. Ale skála je pořád skála. A času už moc není, podobný úkaz, jako je tento, trvá maximálně půl hodiny.“

„Tak jsme ještě něco neudělali. Něco přehlédli.“ přemýšlela Beatriz a nervózně si okusovala nehty.

„Co? Všechny ty básničky jsme snad rozluštili, ne?“ reagoval na ni Susannen.

Beatriz nevnímala.

„Jedno slovo všude zní,

všechny rody sdružuje,

vyřkni jej, společenství,

brána se ti otevře.

To slovo, co všude zní a všechny rody sdružuje už máme. Kam. Vyřkni jej, společenství, brána se ti otevře. Vyřkni jej společenství…“

„Dělej s tím uvažováním, už to bledne!“ nadskakoval vyděšeně hobit.

„Jo, jo… vyřkni jej, společenství… vyřkni jej, společenství… No ano! My to slovo řekli každý zvlášť, ne jako společenství!“

„Cože?“

„No, řekli jsme to každý zvlášť. Ale asi ho máme říct všichni společně, jako společenství!“

„Aha. Tak rychle, měsíc už od slunce odchází!“

„Tak všichni na tři. Raz, dva, tři-“

„Kam!“ zaznělo čtyřhlasně.

A… nic. Skála opět zůstala skálou. A slunce už kryl jenom malý srpek měsíce.

„Hej, lenochu! Throre, vstávej, dělej!“ Ara cloumala vší silou s hřmotnou postavou poskládanou na křehkém lůžku.

„Co je, Aro? Nech mě spát…“

„To teda nenechám! Ne, dokud neotevřeš horu!“

„Horu? Jakou horu? Proč?“

„Ty červe natvrdlý! Je rok zkoušky a oni správně vyřkli heslo! Dělej!“

Throrovi se konečně rozsvítilo. „Jo horu! Už vím!“ a pomalu vstával.

„Pohni sebou,měsíc už opouští slunce!“

„A to jsi mi nemohla říct dřív?!“ vykřikl Thror a rázem jako blesk vstal a popadl svoji hůl. „Osude, otevři se!“ zvolal a udeřil zemí o zem.

Slunce už skoro nabylo svého původního svitu, čtveřice začínala ztrácet naději.

„Zklamali jsme. Hned na začátku.“ vydechla Beatriz.

Nedořekla, a hora začala svítit. Světlo vycházelo nejdřív jen z nápisu, pak se začalo rýsovat po oblouku imaginární brány. Když záře nabyla oslepujícího jasu, náhle pohasla, jakoby tam nikdy ani nebyla. Ve skále se rýsoval černý vchod do hory.

„Rychle, než se to zavře!“ vykřikla Graciela a vrhla se ke vchodu. Ostatní za ní.

Proběhla ona, za ní Susannen, pak Beatriz.

„U Rajského sídla, Ulme, kde jsi?“ křičela zrzka.

Hobit se blížil. Ale pomalu. Jeho hobití nohy nestíhaly tempo odcházejícího měsíce. Brána se začínala zavírat. Ulm ještě zrychlil. Netušil, že umí běžet tak rychle, nepřemýšlel však nad tím. Běžel a zpozoroval, že se otvor ve skále zmenšuje. On se však také přibližoval. Už byl skoro na dosah, už tam bude!

Z brány už zbyla jen malá škvíra. Ulm se nadechl- a skočil. Letěl vzduchem, proletěl i škvírou. Už skoro ležel na zemi. Vtom se cosi zadrhlo. Noha se mu zasekla v uzavírající se puklině! Začal řvát a snažil se končetinu vyprostit. Cítil, jak ho někdo chytil za ruce a tahal. Noha bolela, bolela čím dál víc… ruplo v ní a byl volný. Ležel na studeném kameni v Osudové hoře. Rozhlédl se kolem. Elf, cíl i lidské dívka hleděli odhodlaně vpřed. Jejich úkol začal.

POKRAČOVÁNÍ