Zelená lesní pokrývka

Sotva popadala dech. Ztěžka došlapovala na zem, a doslova se musela nutit ke každému dalšímu kroku při stoupání do strmého kopce. V mysli stále nemohla uvěřit tomu, že se rozhodla jít. Vždyť ho skoro ani nezná. Jen kdyby tak dokázala odolat jeho modrým očím lemovaným hustými řasami. Vždy, když se na ni podívaly, podlamovala se jí kolena. Roky ji přehlížel, jako kdyby ani neexistovala, a najednou, poslední ročník společného studia na střední, ji začal obletovat. Jen tak jí sem tam poslal milý e-mail, občas jí přinesl ráno do školy kávu. Vanilkové latte se skořicí na pěně. Její oblíbené. Na kelímku nikdy nechybělo napsané její jméno. Občas se bavila představou, jak při koupi uvedl dívčí jméno, aby pikolík na kelímek napsal právě to její. A co se mu při tom asi muselo honit hlavou. Věřil tomu, že se takový vysoký mužný kluk jmenuje Angelina?

Uchechtla se té představě i teď, jak si na to vzpomněla. Pak už ale dočista nemohla pokračovat v chůzi. Zastavila se, a udělala si maličkou přestávku. Najednou si uvědomila, že okolo prořídly stromy. Jak jen může být vysoko? Otočila se zády ke kopci. Přes tu hustou mlhu nebylo vidět nic, ale tušila, že jinak by odtamtud mohl být krásný výhled do širé krajiny. Věděla, že kopec, na který stoupá, má 900 metrů nadmořskou výšku. Teď už musela být minimálně v 800 metrech. Najednou se jí prudce rozbušilo srdce, jak si uvědomila, že je k němu už tak blízko.

Kromě občasných krátkých psaníček, a výměn pár zdvořilostních vět při předání kávy, spolu vlastně nikdy nevedli žádný dlouhý rozhovor. O to víc ji překvapilo, když včera po vyučování přišel k její skříňce, a se sladkým úsměvem jí začal líčit, že by ji chtěl pozvat na malý pěší výlet. Byla by souhlasila s čímkoliv. Ale když se teď na to snažila koukat s odstupem a s chladnou hlavou, musela si říkat, zda není příliš bláhová, když souhlasila s prvním rande v lese, na vysokém kopci, daleko od civilizace. Ale on básnil o tom, že uvidí něco nezapomenutelného. Takže kdo by odolal?

Stále ještě zhluboka dýchala. Na tom podzimním mlhavém vzduchu bylo fajn, že se krásně dýchal, a člověka hezky zvlažoval. Zhluboka se tedy nadechla, otočila se zpět, a pokračovala v cestě.

Hlavou se jí honily ještě nějakou chvíli nejrůznější myšlenky, že si málem nevšimla té vysoké skály, která se tyčila na vrcholu kopce, a u jejíhož úpatí už téměř byla.

Zastavila se, a obdivovala tu krásu. Jak se skála ztrácela v mlze, vypadala, že nikde nekončí. Pomalým krokem pokračovala dál, a stále hleděla vzhůru. Po pár krocích opět vstoupila do lesa, takže mlhy poněkud ubylo, jak se tříštila mezi stromy, a mohla vidět skálu v celé její šíři.

Když se dostatečně vynadívala, a přišla myšlenkami trochu k sobě, uvědomila si, že je již na samém vrcholu. Porozhlédla se kolem, a najednou si ho všimla. Jen tak seděl opodál na kameni, a s pobaveným výrazem ji pozoroval. Když viděl, že si ho všimla, široce se usmál, a hbitě vyskočil na nohy.

„Angie, tak jsi přišla!“ pronesl radostně a vykročil směrem k ní.

„No…, nebyla to zrovna jednoduchá cesta teda,“ vydechla Angelina. Pak se ale taky usmála: „ale byla krásná.“

„Jsem moc rád, že se ti to líbilo. Ale to nejhezčí ti teprve ukážu,“ slíbil Chester, a vzal ji za ruku.

Pomalu pokračovali hlouběji do lesa. Jak neměla Angelina najednou před očima jenom skálu, začala si všímat ostatních krás. Mlha mezi stromy působila tajemně a kouzelně. Les to byl listnatý, a v tento pokročilý podzimní říjnový čas plný pestrobarevných listů v různých odstínech žluté a červené. Na pozadí z mlhy ty barvy jako by o to více vystupovaly. Stromy měly pokroucené větve, což bylo krásně vidět. Přidávalo to na tajemnosti.

Chvilku kráčeli, a Angelina si užívala každý moment, kdy ho mohla držet za ruku. Pak se začali přibližovat nějakému zelenému místu. U něj se zastavili. Byla to dokonalá nádhera. Zem byla hustě pokrytá měkoučkým zeleným mechem kam až oko dohlédlo. Tuto mýtinku se zelenou lesní pokrývkou jako by to byla peřina, lemovaly ony stromy plné barevného listí. Uprostřed mýtinky stál veliký balvan. Byl vysoký a nahoře placatý, úplně jako stůl, kde snídají lesní žínky. Na kamenném stole stála vázička z krouceného skla, jako by ji tvořil sklář začátečník. Vlivem okolního vzduchu byla celá zamžená. Vypadala jako ojíněná. A ve vázičce byla nádherná kytice z barevných javorových, dubových a bukových listů.

Nechal ji, aby se vynadívala, a pak vykročil do mechu. Jí se tam nechtělo, zůstala chvilku stát. Měla pocit, že když tam vstoupí, tak to celé rozboří. Chester se na ni vřele usmál. Opět se jí podlomila kolena, a tak vykročila za ním, aby to nešlo poznat. V tichu podzimního lesa bylo slyšet jenom jemné šustění jejich kroků v zeleném mechu. Dovedl ji až ke kamennému stolci.

„Tuhle kytici jsem nachystal pro Tebe,“ řekl, a pak vytáhl kytici z vázičky. Stoupl si proti ní a sklopil zrak ke kytici.

„Pro mě? Je dokonalá. Nádherná! Děkuju!“

Jejím slovům se usmál, a s jiskřičkami v očích k ní přistoupil ještě blíž.

„Musím se ti k něčemu přiznat. Jsem z tebe úplně naměkko. Neumím to popsat, ale vždy, když si na tebe vzpomenu, jsem úplně bez sebe. Srdce mi buší, a píchá mě u něj, protože vím, že nemůžu být s tebou. K tomuto jsem dlouho sbíral sílu. Strašně jsem se bál tvého odmítnutí. Mohla bys mít každého na koho bys jen ukázala. Ale prostě buď teď nebo nikdy,“ odmlčel se. „Stala by ses mou dívkou?“

Nemohla věřit tomu, co slyší. Vždyť ona to má úplně stejně. Jenže v tu chvíli byla úplně oněmělá, a tak se nezmohla na nic víc než na šťastný úsměv a lehké přikývnutí. Oči mu znovu zaplály. Přistoupil k ní ještě blíž, prsty jí schoval pramínek vlasů za ucho. Pak ji jemně pohladil po tváří, sehnul se k ní níž. Oba zatajili dech a pak… Pak se políbili.