Světluška

Světluška

Bylo to měsíc po tom, co děda dodýchal. V devadesátce už na to měl nárok. Vydal se za babičkou, a nás nechal pokračovat ve svých životech. Vlastně se toho moc nezměnilo. Až na to, že jsem se změnila já. Protože jsem byla u toho, když odešel. Protože smrt najednou nabyla jiný rozměr. Protože život najednou nabyl jiný rozměr. To, jak bych ho chtěla prožít. To, jaké bych chtěla mít vztahy. To, jak bych chtěla, aby se na mne jednou vzpomínalo. Některé dny bylo všechno tak jiné. Některé dny bylo všechno při starém. Léto se rozběhlo, začaly prázdniny. Jelo se na chalupu. Přes týden procházky, v sobotu výlet. „Pršet nebude, nehlásí to,“ tvrdil muž přesvědčeně. „Takže bude,“ konstatovala jsem já, nabalila staršímu synovi bundu a do kočárku přihodila pláštěnku. Sobě jsem...