Paní jezera

Jemné bílé prsty sevřely figurku krále, a přesunuly o tři místa doprava. Po jeho levém boku stanula věž. Malá rošáda.

„Ale drahá,“ ozvala se protihráčka, „není to trochu předčasné? Vždyť ho ani náznakem neohrožuji.“

Paní se usmála. „Zatím ne, sestřičko. Zatím ne.“

Artuš vyhlížel Kamelot už od poledne. Věděl sice, že jeho kamenné věže spatří nejdřív za soumraku, ale boje s bandity ho tentokrát až nepatřičně unavily. Merlinovy komentáře o tom, že na stará kolena už holt tolik nevydrží, nechal bez poznámky. Ale se skřípěním zubů.

Jeho dvorní mág byl v družném hovoru s Gwainem, a podle častých výbuchů smíchu si buď dělali legraci z něj, Artuše, nebo ho Gwaine bavil další ze své nekonečné zásobárny historek, a Merlin je ilustroval obrázky z jisker.

Král se usmál, a pobídl Llamrei k trochu svižnějšímu kroku. Ještě rok zpátky by si Merlin netroufl používat své schopnosti takto otevřeně, ani mezi Artušovými nejbližšími rytíři. Jenže ještě před rokem byl Merlin pouhým sluhou.

„Musím uznat, má drahá, že vaše hra s tím pěšákem na mě udělala veliký dojem. Udělat z té nejobyčejnější figury tu nejsilnější… Proklouznul mi pod nosem.“

„Sestřičko,“ Paní jezera vzala do rukou dalšího ze svých pěšců, ze které hodlala brzy udělat královnu, „nikdy není radno podceňovat ty nejslabší. Na druhou stranu tvoje královna už nadělala hodně škody.“

Královna víl shlédla na černou královnu, která měla dobře nakročeno k tomu, aby konečně odstranila toho otravného novopečeného střelce.

„A ještě udělá.“

„Merline,“ Artuše se ohlédl nazpět, „přestaň přibarvovat Gwainovy oplzlosti, a radši mi řekni, co bylo v té zprávě od druidů.“

Ozvalo se zabručení následované velmi hlasitým povzdechnutím, ale brzy se vedle něj objevila Merlinova kobyla.

„Trápí tě snad paměť, ó králi? Vždyť si ji už slyšel nejméně třikrát.“

„A chci ji slyšet znovu. Bez drzostí.“

Merlin se zašklebil a spustil: „Morgana vyplula na Avalon. Byla vpuštěna. Cena neznámá.“

Artušovi se ta zpráva ani trochu nelíbila. Morgana byla kněžkou staré víry. Kdo ví, co by mohla provést, kdyby ji podporoval Národ?

„Nemrač se tak, pane, zůstane ti to,“ pošťouchnul ho Merlin s úsměvem. „Ale vážně. Morgana po nich nemůže žádat moc. Cena by byla strašlivá. A Morgana není někdo, kdo by se rád dělil,“ dodal už tišeji.

„Pokud vím, Sofie a její otec byli vypovězení z Národa?“ Artuš na Sofii nerad vzpomínal. Očarovaný k parodii lásky, málem se tehdy dobrovolně nechal utopit svou nastávající.

„Ano, ale starý pán měl stále svou moc. A hůl. Nejspíš byli oba mocnější než to, co se Morganě povede od Sidhe získat.“

„Chtěl bych mít tvoji jistotu.“

Merlin pokrčil rameny. „Ani nejvyšší kněžce Národ nepodléhá. Spíše ona může být nástrojem jeho vůle. Ale pořád je jen člověk, a pro ně postradatelná a nahraditelná. A hlavně,“ dodal ještě trpce, „jejich sliby a dary bývají často dvousečné zbraně.“

Král překvapeně pohlédl na Merlina. „Ty už jsi snad-“

„Princezno!“ Gwainův kůň se vklínil mezi ně a rozdělil je. „Nenuď Merlina státnickými záležitostmi, a radši mi řekni, kdy bude další turnaj!“

Tentokrát se ozvaly hned dvě hluboká povzdechnutí naráz.

Černá královna se posunula o dvě pole, a dostala se do postavení, které Královna víl plánovala již posledních deset tahů. Bílý střelec i pěšák, který se příliš přiblížil svému povýšení na královnu, se ocitli v ohrožení.

„Stojíš před volbou, drahá. Kdo ochrání tvého krále lépe?“

Paní Jezera se na okamžik zasmušila. Pak táhla střelcem.

„Staniž se.“

Zpětně si Guinevere uvědomila, jak se to stalo. Přívětivá stará trhovkyně musela být Morgana. A její nový hřeben musel být zakletý. Ale co přesně se s ní stalo?

Guinevere se zvedla z podlahy, a začala hřeben hledat. Nezakutálel se daleko, ale místo krásně zdobeného stříbrného předmětu na zemi ležela zčernalá a zkroucená hrouda.

Divné bylo, že na sobě stále ještě necítila následky kletby. Vydala se ke dveřím, aby zavolala stráže, ale jak se mihla kolem zrcadla, zarazila se.

Přistoupila k němu blíž. A ještě blíž. Nepomohlo nic, oči ji neklamaly. Nebyla v něm.

Vykřikla, ale z úst jí nevyšel žádný zvuk. Rozeběhla se ke dveřím, ale místo toho, aby je za kliku otevřela, její ruka jimi prošla. Jako kdyby byla duch.

Střelec byl v bezpečí. Zatím se držel u svého krále. Ale jezdec vyrazil na trestnou výpravu, a bez milosti si proklesťoval cestu černými pěšáky.

Královna víl pokrčila rameny. Hra jí zase brzy nějaké přidělí. Pěšáků je vždycky dost.

Byly asi dvě hodiny po poledni, když je Leon upozornil na blížícího se jezdce.

„To je Lancelot!“ zpozoroval ho jako první Elyan. „Co tu dělá?“

Artuš s Merlinem si vyměnili pohled. Lancelot chvátající jim naproti znamenal jediné – špatné zprávy.

„Jedeme!“ zavelel král a popohnal Llamrei kupředu. Jeho rytíři ho následovali.

…

Lancelot byl zadýchaný, jako kdyby celou cestu z Kamelotu běžel, a jeho kůň byl zpěněný.

„Můj pane,“ chraptěl, „nesu naléhavé zprávy. Guinevere zmizela.“

V Artušovi by se krve nedořezal.

„Jak zmizela? Někdo ji unesl?“

„Nevíme, ale její komnata je prázdná, a Gwen není nikde k nalezení. Žádné její věci nezmizely, a nejsou zjevné žádné známky zápasu. Zároveň ji ale nikdo neviděl odcházet.“

„Magie,“ zabručel Leon.

Merlin popojel kupředu. „Opravdu se po ní nic nenašlo?“

„Jen tohle,“ Lancelot vylovil z pod svého pláště kožený vak, „Gaius nám zakázal se toho dotknout,“ hodil vak Merlinovi, který ho chytil, a seskočil z koně.

Merlin položil vak na zem, a opatrně ho rozvázal.

Zkroucený černý kov ani nenaznačoval, k čemu původně sloužil. Merlin se k němu naklonil, a zkoumal ho ze všech stran. Dokonce ho i očichal. Nakonec nad ním pronesl pár formulí ve starém jazyce.

Artuš netrpělivě poposedl. „Tak co je to?“

Merlin se odtáhl od předmětu. „Odpověď na tvoji otázku, co může Morgana po Národu chtít.“

Lancelot zalapal po dechu. „Národ?“

„Co tím chceš přesně říct?“ vyštěkl Artuš.

„Je to kletba. Ale zatím nevím jaká. Musíme ji ale zlomit rychle, jinak se může stát, že Gwen ztracená už zůstane.“

Bílý střelec se dal opět do pohybu. Neohroženě běhal po šachovnici, a Královna víl jeho manévry sledovala se značnou nechutí. Sama si sice budovala pozici, ale jeho zmatené pohyby ji iritovaly.

„Má toto tvoje pobíhání nějaký strategický význam, drahá?“ zeptala se nedůtklivě.

„Jak právě teď uvidíš, sestřičko, má,“ usmála se Paní jezera.

Šachovnice se zachvěla, a na místě odkud ho před pár tahy odstranila, se s blikáním opět zhmotnil pěšák.

„No tedy!“ vykřikla hněvivě Královna. „Odkdy vracíme do hry vyřazené figury?“

„Jak sama přece říkáš, sestřičko, pěšáci jsou snadno zaměnitelní.“