Rozsudek
„Je to jen polibek,“ říkala jsi a u toho se usmívala tak, jak to umíš jen ty. „Bude sranda,“ snažila ses mne přesvědčit tím bezelstným způsobem. „Mezi námi to přeci nic nezmění.“ Další lež, která ti splynula z úst. Lež, za kterou jsem zaplatil já. Protože jsem uvěřil. Uvěřil jsem dívce s dolíčky a havraními vlasy, které jí sotva sahaly po bradu. Dnes je TEN den před pěti lety – 17. října. Datum, které mne tak moc bolí. Popíjím v baru na stoličce a utápím se v sebelítosti. Není tu moc lidí, protože venku teprve před pár hodinami svítalo. Barmanka se snaží dívat se raději jinam. Až tak žalostný pohled na mě je. Nebo jen prostě nemá zájem. Obě varianty mě vytáčí do běla a zároveň vlastně ani tak moc ne. Je to jen barmanka. Nejsi to ty. V...
Obláčkový průšvih
Už hodiny hledala v lektvarových knihách. Ten recept tam někde musí být. Je si jistá, že už o něm někde četla. Kdyby si jen vzpomněla na název knihy anebo alespoň, jak kniha vypadala. Obláčkový lektvar. Tak moc ho chtěla vyzkoušet. Úplně před sebou viděla obrázek lektvaru a popis, jen si tak vybavit obal knihy: Obláčkový lektvar Namodralý lektvar s jemně fialovými odlesky způsobuje nadměrný smích, drobné halucinace a pocit lehkosti. Pozor! Nepoužívat nadměrné množství, můžete ztratit kontakt s realitou! Lektvar není návykový, ale neměl by být užíván kouzelníky mladší 17 let. Ano, tak neuvěřitelně lákavě to znělo. Je však možné, že kniha s receptem byla ze školní knihovny odstraněna nebo byl nějak odebrán tento recept. Přeci jen jej Ministerstvo kouzel na základě...
Poslední závěť
Kde je mu konec? „Cesta má přede mnou v dáli mizí, každý krok v srdci mém zabolí, zakrátko bude mi všechno cizí, nespatřím své rodné údolí.“ Zpívaly nadšeně táborové děti pubertálního věku u ohně poslední den táboru. Poslední den byl vždycky ze všech nejlepší a nejhorší zároveň. Jednak všem bylo líto, že se zase rok s partou kamarádů neuvidí, loučení bylo mnohdy náročné. Na druhou stranu ale všichni mají spoustu nových přátel a zážitků. „Zavolám: nashledanou, nashledanou, nashledanou, rodné údolí, Já volám: nashledanou, nashledanou, při vzpomínce srdce zabolí.“ Dohaleká skupina poslední slova oblíbené písně, oheň plápolá, je docela teplá noc a všichni se obejmou a začnou se pomalu rozcházet do svých stanů či chatek. Některým se však ještě spát nechce,...
Pivoňka
Pivoňka Stuchlíková se narodila jednoho velmi teplého červencového dne. Už od rána bylo dusno, sedlákům pracujícím na poli se košile lepily k tělu. V hostinci se vypily tři sudy piva, a všichni nervózně očekávali bouřku. A když konečně přišla, byla to hrozná činěnice. Malinká hobitka přišla na svět za zvuku hromobití a sama se hláskem snažila hlomoz překonat. Byla tak červená, až jí rodiče dali jméno Pivoňka, podle květin rostoucích pod oknem jejich ložnice. Pivoňka dělala čest jak svému jménu, tak bouři, která oznámila její příchod. Takto vzteklou hobitku vesnice nepamatovala. Rozčilovalo ji hlasité kvákání kačen, štěkání psů, hraní ostatních, i skřípání kamínků pod koly vozu. Rychle jí to myslelo, takže během školních hodin netrpělivě bubnovala prsty o lavici,...
Prokletí
Všechno to začalo polibkem. Ne, nespletla jsem se. Vím, že polibkem by mělo všechno končit. Protože vše končí: ,,A byla svatba a žili spolu až na věky.“ Ale to bych předbíhala. Protože i pravá láska, ve všech dobách a říších, má svá pravidla. Je to vlastně něco jako taková dávno předpřipravená stolní hra. Tak dávno, že si to už nikdo ze zúčastněných nepamatuje. Je to logické, kdybychom si pamatovali, že vše je jen hra, z překážek by byla zábava a tolik nezbytná víra v příběh by postrádala smysl. Do hry tedy vstupují dvě strany a tři aktéři. Zní to absurdně, ale vážně tomu tak je. Dva hlavní hrdinové se ovšem nemohou jen tak náhodně vybrat. Nýbrž jsou k tomu předurčeni. Mají totiž určitou výjimečnost, propojenost. A to jim dává možnost dojít společně až do konce...