Zelená lesní pokrývka

Sotva popadala dech. Ztěžka došlapovala na zem, a doslova se musela nutit ke každému dalšímu kroku při stoupání do strmého kopce. V mysli stále nemohla uvěřit tomu, že se rozhodla jít. Vždyť ho skoro ani nezná. Jen kdyby tak dokázala odolat jeho modrým očím lemovaným hustými řasami. Vždy, když se na ni podívaly, podlamovala se jí kolena. Roky ji přehlížel, jako kdyby ani neexistovala, a najednou, poslední ročník společného studia na střední, ji začal obletovat. Jen tak jí sem tam poslal milý e-mail, občas jí přinesl ráno do školy kávu. Vanilkové latte se skořicí na pěně. Její oblíbené. Na kelímku nikdy nechybělo napsané její jméno. Občas se bavila představou, jak při koupi uvedl dívčí jméno, aby pikolík na kelímek napsal právě to její. A co se mu při tom asi...