Světluška

Bylo to měsíc po tom, co děda dodýchal. V devadesátce už na to měl nárok. Vydal se za babičkou, a nás nechal pokračovat ve svých životech.

Vlastně se toho moc nezměnilo. Až na to, že jsem se změnila já. Protože jsem byla u toho, když odešel. Protože smrt najednou nabyla jiný rozměr. Protože život najednou nabyl jiný rozměr. To, jak bych ho chtěla prožít. To, jaké bych chtěla mít vztahy. To, jak bych chtěla, aby se na mne jednou vzpomínalo.

Některé dny bylo všechno tak jiné.

Některé dny bylo všechno při starém.

Léto se rozběhlo, začaly prázdniny. Jelo se na chalupu. Přes týden procházky, v sobotu výlet.

„Pršet nebude, nehlásí to,“ tvrdil muž přesvědčeně.

„Takže bude,“ konstatovala jsem já, nabalila staršímu synovi bundu a do kočárku přihodila pláštěnku. Sobě jsem nevzala nic, protože očividně nevěřím ani manželovi, ani sobě, ale důvěřuji merinu. V nejhorším bude hřát i mokré.

Nepršelo první tři hodiny. Slunce pálilo, hmyz bzučel, všechno bylo, jak má být. Pak přišla průtrž mračen. Merino zklamalo. Do mrholení fajn, do průtrže až tak moc ne. Nevadí. Při tlačení kočárku do finálního kopce jsem se zahřála dostatečně, a na konci nás čekalo suché, vyhřáté auto. Výlet úspěšně za námi!

Na chalupu jsme dorazili asi kolem šesté, uchození a celkově vyčerpaní. Já jsem byla v podstatě zralá na postel, jenže… jenže tu byl ten malý, nenápadný plakát, který sliboval, že když ještě pohneme kostrou, můžeme se zúčastnit tradičního zapalování vatry na počest mistra Jana Husa. A že tam budou mít i ukázky dravců, s možností se fotografovat. Což by mohl být zajímavý zážitek. Já bych fotku s dravcem hodně ráda, dala bych za ní nevím co. Kromě peněz samozřejmě. Většinou za to chtějí až moc. Peněženka by to možná přežila, ale muž asi ne. Ale dětem by se dravci mohli líbit. Jen kdybychom už nebyli tak unavení!

Málem jsme tam nešli. Nebyli jsme si jistí parkováním a představa dalšího šlapání do kopce, tentokrát s dítětem v nosiči, nás opravdu nelákala. V programu bylo i opékání, na to jsme ale neměli co si vzít, a samotné zapalování vatry bylo naplánované až na devátou, což nám přišlo pozdě. Muž pak ale prohrál partii šachu (asi víc než jednu) a inicioval odchod. Že prý se radši půjdeme ještě jednou projít, než aby celý večer seděl a prohrával. Tak jsme šli.

Autem jsme se přesunuli do vedlejší vesnice a za nesouhlasného štěkání psů zaparkovali na kraji louky. Vyzbrojení dlouhými rukávy a repelentem jsme se vydali do kopce. Pot je sice nepříjemný, komáři a klíšťata jsou ale ještě horší. Slunce opět statečně hřálo, hmyz bzučel, louka voněla. Jen po ohni a dýmu ani stopy. A to už mělo být opékání v plném proudu.

„Určitě je to dneska?“ tentokrát pro změnu nedůvěřoval muž mně.

„Určitě!“ doufala jsem a vytahovala mobil. „Je to dneska,“ odlehlo mi.

 Nakonec jsme se přes louku, les, chatovou osadu a improvizované parkoviště na další louce dostali do vytouženého cíle. Okolo ohně seděli vesničané, okolo dvou  dobrovolníků s dravci se shlukovaly děti. Na ukázku dovezli dva sokoly a jednoho nádherného, mladého orla skalního. Samečka, protože samičky jsou větší, víc váží a víc se pronesou.

Moje obava z komerce byla zbytečná. Tohle byli nadšenci, kteří nepřijeli zbohatnout. Přijeli se podělit o svou lásku k těm nádherným opeřencům, a dopřát dětem i dospělým úžasný zážitek. Moci se vyfotit s dravcem na ruce.

Jakmile se dalo, nasměrovala jsem syna do řady na sokola. V tu chvíli už mi bylo jasné, že se oplatilo přijít. To jsem ještě ovšem netušila, že za pár minut se splní sen i mně, a že si odnesu fotku rovnou s orlem. S orlem, který bude sedět na rukavici na mojí ruce. Ještě teď mě při té vzpomínce naplňuje pocit radosti a štěstí.

Nakonec jsme zůstali až do konce. Zapálení vatry mělo své kouzlo, stejně jako společný zpěv písně Kto za pravdu horí. A cestou zpět se stalo ještě něco magického. Les byl plný svatojánských mušek. To byl pro změnu nejlepší zážitek pro syna, protože, jak nám nadšeně oznamoval, světlušku viděl poprvé v životě.

To já jsem světlušek viděla už víc. Ale většinu z nich v létě, na chalupě s dědou a babičkou. A i když budu mít světlušky vždycky  spojené s prarodiči a se svým dětstvím, teď je mám spojené i s dětstvím svého syna. S jeho nadšením, se kterým celou cestu k autu oznamoval, že: “Tam je další! A tam další!”. A s večerem, který mi bude vždycky připomínat, že život toho má pro nás ještě hodně přichystaného. Jen je občas nutné překonat lenost nebo únavu a vydat se prozkoumávat svět.

Někdy na nás čeká déšť,  jindy zase orlové a světlušky.