Hvězdný prach

„Chtěl bych se podívat do vesmíru,“ oznámil Jirka.

„Už je to tady zase,“ pomyslela si maminka, která právě umývala nádobí po večeři. Zastavila vodu a oklepala ruce od jarové vody do dřezu. Otočila se, a před sebou spatřila svého osmiletého syna v modrém pyžamu s potisky pestrobarevných planet, a plyšovou raketou v ruce. Usmála se na něj a řekla: „Tak až budeš velký, můžeš se stát kosmonautem. Budeš moci letět do vesmíru, a třeba dokonce přistaneš i na Měsíci!“ dodala hlasem překypujícím vzrušením, tak jak to maminky umí.

Jirku to však příliš neohromilo. Díval se na své bačkůrky s vyšitými kometami, a oběma rukama objímal plyšovou raketu.

„Ale to je za dlouho, mami. Já bych se tam chtěl podívat už teď.“

Zvedl hlavu a podíval se na ni tím pohledem, pro který by mu snesla modré z nebe. Některá přání však ani maminky nedovedou splnit.

„Je mi líto, Jiříčku, teď to ještě nejde.“ Pohladila ho po vlasech, a pokračovala v mytí nádobí. Brzy už přemýšlela nad receptem na švestkové knedlíky, který dnes viděla v televizi, a který by zítra chtěla zkusit.

Dědeček, který celý rozhovor s maminkou pozoroval z houpacího křesla, sledoval, jak se Jirka smutně šourá do pokojíčku. Pomalu, jak mu jeho staré kosti dovolily, se dědeček z křesla zvedl, a vydal se za ním, přičemž si pomáhal holí. Našel ho sedět na posteli ve tvaru rakety. Díval se z okna na noční oblohu.

Dědeček se doploužil až k němu, a ztěžka se posadil vedle něj. Opřel svou hůl o křídlo rakety, a zalovil rukou v kapsičce košile.

„Chci Ti něco dát, Jirko. Nemohu ti slíbit, že tě to dostane do vesmíru, ale rozhodně tě to od něj více nevzdálí.“

Dobrotivě se na vnoučka usmál. Poté ho vzal za ruku, a vložil mu do dlaně něco malého a kovového.

„Měj to pořád u sebe,“ spiklenecky na Jirku mrkl, a pomocí hole se postavil zpátky na nohy.

„Dobrou noc, chlapče,“ a jak pomalu přišel, tak zase odešel.

Teprve až když se za dědečkem zavřely dveře, podíval se Jirka do dlaně, a spatřil stříbrný odznáček planety s prstencem. Byl nádherný. Jirka byl radostí bez sebe, a ihned si ho připnul na pyžamo s planetkami. Poté se zachumlal do peřiny, zhasl lampičku, která zobrazovala celou naši sluneční soustavu, a pozoroval druhou sluneční soustavu nalepenou na stropě, která díky nasvícení světlem z lampičky zářila po celém pokoji.

Oči se mu klížily, a když už skoro spal, zaslechl klepání na okno. Opatrně slezl z postele a při pohledu z okna zůstal stát jako opařený.

Za oknem poletoval maličký kosmonaut velký jako nějaká hračka. Jenže tohle nebyla hračka. Kosmonaut totiž skutečně klepal na okno, a když si všiml Jirky, zamával na něj a posunky naznačil, aby Jirka okno otevřel.

Jirka neváhal ani vteřinu. Přiskočil k oknu, a otevřel ho dokořán. Malý kosmonaut vletěl dovnitř a nadšeně pozoroval tematicky zařízený pokoj. Potom se ve vzduchu obrátil k Jirkovi, ukázal na odznáček připnutý k pyžamu a řekl: „Vidím, že máš povolení k výpravě. Chtěl by ses podívat do vesmíru?“

„Ano, ano! Moc bych chtěl!“ jásal Jirka.

A tak ho kosmonaut chytil za ruku, a vyletěl s ním oknem vzhůru do oblak, stejně jako Petr Pan. Prolétli mraky, a než se Jirka stačil rozkoukat, byl vysoko nad planetou. Nemohl uvěřit svým očím. Rozhlížel se kolem dokola. Viděl spoustu hvězd, planet, prolétající komety, mlhoviny a hvězdokupy.

Otočil se ke kosmonautovi.

„Ale jak je možné, že tu mohu dýchat, a není mi zima? Neměl bych mít také skafandr, jako máš ty?“

Kosmonaut opět ukázal na odznáček planety.

„Máš povolení. Nepotřebuješ nic,“ odpověděl.

A znovu Jirku chytl za ruku a prolétal s ním vesmírem. Tolik věcí, kolik viděli! Jirkovi se splnil sen.

Po čase, který nedokázal odhadnout, nastal čas vrátit se domů. Malý astronaut ho doprovodil až do postele.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se Jirka.

„Vstupenka je bohužel jen jednorázová. Oba si ale můžeme přát, aby ses jednou stal opravdovým kosmonautem, a přiletěl za mnou sám.“

Proběhlo dlouhé loučení, Jirka natisíckrát kosmonautkovi děkoval, a ten už pak doopravdy odletěl zpátky do nebes.

Jirka z postele oknem pozoroval, jak se vzdaluje, a z malé postavičky se stává ještě menší, až se změnil v úplnou tečku.

V tu chvíli se Jirka probudil. Oknem, z něhož ještě před chvílí hleděl na noční oblohu, svítilo do pokoje sluníčko.

„Ale ne, to byl jen sen?“ smutnil Jirka. Posadil se a nešťastně si promnul oči. V jejich koutcích nahmatal drobná zrnka. My bychom je pojmenovali ospalky, ale Jirka se rozzářil. Pro něj to nebyly ospalky. Pro něj mu ještě v očích zůstal hvězdný prach.

Pohladil odznáček, vyskočil z postele, a utíkal o svém vesmírném dobrodružství vyprávět dědečkovi.