Děsivý zvuk

Myslíte si, že práce v knihovně je jen nuda? Tak to vás (i bobříka strachu) vyvede slečna Simelie z omylu!

-*-

Abigail Lernerová léto trávila v městské knihovně na brigádě. Jako práce to moc náročné nebylo, nicméně se jednou stalo, že zůstala na tuto knihovničku sama, jelikož její kolegyně onemocněla a vedoucí ten den trávila zatopená v administrativní záplavě.

Jelikož to byla malá knihovnička, nestávalo se moc často, že by někdo přišel vypůjčit si nějakou knihu. Abigail to vůbec nevadilo, sama byla knihomolem a tyto dlouhé chvíle si krátila čtením, tento den však neměla náladu cokoliv číst a tak se rozhodla, že půjde založit vrácené knihy do regálů. Nakládala tedy knihy na vozíček a rozjela se s nimi k regálům, na pomoc jí pomáhal plánek, kde měla zaznamenané sekce, aby věděla co má kam vrátit.

Byla již v polovině této práce, když tu zaslechla slabý škrábavý zvuk, který neuměla identifikovat. Chvilku si ho nevšímala, ale zvuk se ozýval v pořád dokola až jí z toho naběhla husí kůže. „J-je tu někdo?“ snažila se z bezpečí regálu Abigail zjistit, avšak nikdo jí neodpověděl a zvuk škrábání na chvíli přestal. Zavrtěla tedy hlavou a vrátila se ke své práci. Uložila dalších pár knih a zvuk se ozval znovu a blíž. Abigail se srdce rozbušilo jako splašené a po zádech jí přeběhl mráz.

„Tohle není vtipný, kdo je tu?!“ zavolala do ticha knihovny, ale opět se jí nikdo neozval. Rozhlédla se okolo sebe a snažila se najít něco, čím by se mohla bránit, kdyby jí chtěl někdo ublížit. Ale jediné co bylo k dispozici byly pouze knihy. Vyndala tedy jeden velký výtisk encyklopedie a snažila se najít zdroj zvuku. Směr odkud zvuk přichází bylo obtížné zjistit, protože šlo o velmi tichý zvuk, i když se jí zdál děsivý. Šla tedy chvíli jedním směrem, poté směr změnila, až jí přišlo, že by se mohla zvuku blížit, ale ten zas ustal. Měla však pocit, že slyšela jiný zvuk, nebyla si tím však jistá. Zastavila se tedy a vyčkávala.

Nemusela čekat dlouho a zvuk se opět ozval a Abigail se za ním s bušícím srdcem vydala. Škrábání bylo čím dál hlasitější a hlasitější. Zdálo se, že zvuk vychází z malé místnosti, kde se nechávají krabice s dovážkou a tak se tam vydala a ukázalo se to jako trefa, podle zvuků se blížila.

Abigail se v místnůstce pokusila rozsvítit, ale žárovka pouze slabě zablikala a pak zhasla. Ve tmě našmátrala krabice a ke každé z nich přiložila ucho, aby zjistila, ze které vychází zvuky. Ve čtvrté krabice zaslechla mírný šramot, poslepu jí tedy rozbalila a sáhla dovnitř. Hned však s bolestí ucukla zpátky a cítila, jak se jí na ruce tvoří krůpěje krve, které si po chvilce našly svou cestu a s pleskáním začaly odkapávat na zem.

Abigail jen tiše sykla a zvedla opatrně krabici, aby si jí odnesla na světlo, krabice se jí však zatřásla v ruce a ona se tak lekla, že jí upustila tak nešťastně, že jí přistála na pravé noze. S úpěním svou nohu vyprostila z pod krabice a v duchu si nadávala, jak je nešikovná. Když však najednou zaslechla šramot za sebou u dveří, nevydržela už být zticha a se zaječením nadskočila. Teď však měla pouze dvě možnosti. Zůstat ve tmě na místě a nebo se vydat ke dveřím, jiná cesta ven odsud nevedla. Vydala se tedy k dveřím, když tu se najednou otevřely dokořán a v nich se objevil temný stín ozářený světlem v knihovně. Abigail s napnutými nervy zaječela podruhé.

Stín se pohnul a Abigail pomalu poznala svou vedoucí, na roztřesených nohách se vydala k ní. Když přišla blíže, světlo dopadlo na příčinu celého jejích strachu. Malou, chlupatou kuličku, která se třela o nohy její vedoucí. Kotě, za všechno mohlo jedno malé kotě. I když jí ještě srdce bušilo jako splašené, pomalu jí začínalo docházet, že takhle historka bude mít v jejich knihovně dlouhý život.