Nutná opatření

Nutná opatření

Milí spoluhradníci,
nedávno jsem vás požádala o pomoc. Ptáte se o jakou? Před pár dny se mi stala taková věc… Probudila jsem se na neznámém místě. Kolem mne tma a šílená bolest hlavy. Ruce jsem měla nejspíš od krve. Matně jsem si snažila vzpomenout, co se stalo a jak jsem se tam dostala. Ale ta paměť…

A zde je jedno z vypracování, ve kterém jsem se dozvěděla, co se to se mnou stalo.

-*-

Nahlédl do mnoha ze svých tabulek. Jeho podezření se potvrdilo. Musel zakročit. Nešlo, aby nastalo to, co data v tabulce naznačovala.

„Kdepak,“ pronesl tiše do šera svého kabinetu. „Takový precedens by mohl jen uškodit. Je nutné zachovat status quo.“

Hrad se pomalu halil do tmy. Studenti, kterých o prázdninách na hradu bylo poskrovnu, se pomalu trousili z Velké síně do kolejních místností. Bylo jich jen pár, avšak jemu by dnes vadil i jeden jediný. Obrnil se však trpělivostí a s každým žákem se mile rozloučil.

„Krásný zbytek večera a dobrou noc,“ opakoval co pár minut. Úsměv, který umně nasadil na tvář, mu pomalu začínal způsobovat křeče. Nikdo si však nevšiml slabého tiku v levém očním víčku. 

Přiblížila se půlnoc a hrad konečně utichl. Pro něho nastal čas jednat. Věděl, že Anseiola bude teprve vstávat. A tak, jako vždy, bude mít zoufalou potřebu zahřát své nemrtvé tělo. Jelikož však slíbila, že krev studentů, ani kolegů nebude pít, vypěstovala si silnou závislost na kávě – velmi silné a velmi kvalitní kávě. A právě toho hodlal využít.

Sestoupil do nejhlubších částí sklepení, o kterých ani Zmijozelští neměli ponětí, a dal se do přípravy. Pomalu, s ledovým klidem, začal mlít zrna Fénixovi kávy. Nejkvalitnějších zrn sbíraných za úplňku, posléze pražených v žáru ohně umírajícího fénixe… Vůně to byla tak lahodná, že sám dostal chuť na šálek. Měl však kávy jen na jedinou dávku a jeho chuťové buňky, tak neměly býti odměněny. 

Když konečně zalil kávu skoro vroucí tekutinou, sklepením se začala linou božská vůně. Věděl, že Anseiola má vynikající čich a předpokládal, že se během pěti minut objeví.

Zmýlil se jen o pár vteřin. Schován ve stínu pozoroval, jak Anseiola skoro nábožně uchopuje do rukou šálek, přičichává a posléze se slastným výrazem upíjí z šálku. O několik vteřin později její tělo narazilo na zem a hrnek, se zbytkem nedopitého moku, se roztříštil opodál.

„Teď už jen pár drobností,“ uklidil ampulku se zbytkem lektvaru, který použil místo vody na přípravu kávy. V duchu poděkoval strýci za jeho lektvarové umění a poznamenal si, že mu musí co nejdříve poslat sovu, že jeho nový lektvar opravdu dokáže uvést i upíra do bezvědomí.

Nyní však musel jednat. Z jedné z kapes hábitu vytáhl mudlovský krevní vak, kouzlem jej natrhl a polil Anseiole ruce. Jen lehce, aby to nevypadalo podezřele. Zbytek krve s vakem, i střepy a vylitou kávu, odstranil kouzlem. Rychle ještě zkontroloval, zda nemá Anseiola velké zranění hlavy, do které se při pádu praštila, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by měla mít nějaké trvalé následky. Poté opustil sklepení a vyrazil do svých komnat se v klidu vyspat.

Anseiolu poté potkal až o několik dní později, když si jej zavolal pan ředitel. 

„Ach, jsem rád, že tu jste. Víte, stala se nemilá věc,“ začal pan ředitel. Všiml si, že Anseiola rozpačitě kouká do země. „Je možné, že kolegyně nedokázala ovládnout své přirozené já a napadla nějakého mudlu.“

„Ale ne!“ vyhrkl a tvářil se překvapeně. „Tomu nevěřím!“

„Nikdo žádného nepohřešuje, z toho usuzuji, že kolegyni včas došlo, co dělá a rychle toho zanechala a utekla pryč.“

„Ale co to sklepení? A ta rána na hlavě? Já vůbec nevím, jak jsem se tam dostala,“ vzlykla Anseiola.

„To se, kolegyně, asi nikdy nedozvíme,“ povzdechl si ředitel. „Proč jsem si ale zavolal kolegu. Jste na naší škole už mnoho let a chtěli jsme zavést systém finančních odměn pro dlouhodobě sloužící profesory. Vy jste měla být na začátku roku jmenována jako první taková osoba a dostat pravidelný příplatek za věrnost naší škole. Sama však musíte uznat, že vzhledem k tomu, co se stalo, nebylo by vhodné vám přidávat na platu.“

Anseiola jen kývla na souhlas.

„Ale, pane řediteli, pokud jí nepřiznáme tyto odměny, nemůžeme přeci později začít s někým jiným. To by bylo nespravedlivé chování a to přeci na škole nechceme zavádět,“ ohradil se.

„Máte pravdu, Filiusi,“ povzdechl si ředitel. „Budeme muset vymyslet jiný systém. Merlinu žel to bude práce na delší dobu a vidím to tak, že v blízké budoucnosti se systém odměn jen tak nezavede. Ale o tom si povíme jindy. Oběma děkuji za pochopení a pro dnešek to je z mé strany vše.“

Filius s Anseiolou se rozloučili a opustili ředitelnu. Cestou na chodbě pronesl pár účastných slov a poté se omluvil, že mám mnoho práce a odešel do svého kabinetu. 

Nikdo netušil, že tímto činem zabránil platové reformě na Bradavické škole čar a kouzel…

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *