Smysl života

Nahlédněte spolu se slečnou Indris a bobříkem budoucích dnů do světa, který by mohl za pár desítek let být klidně i tím naším…

-*-

Zmáhá mně únava. Sedím za stolem v kůlně, kterou jsem proměnila na provizorní pracovnu spojenou s laboratoří. Tajnou, samozřejmě. I když upřímně pochybuji, že by dnes ještě vůbec někoho zajímalo, co dělám, nebo dokonce, zda jsem ještě na živu. Svíce zvolna dohořívá a mně se krátí čas.

Je to zvláštní, dříve jsem nikdy práci v noci nevyhledávala, nyní bych naopak nejraději žila jen v noci. Den vnímám jako nutnou dobu, čas kdy je třeba žít, i když můj život je v troskách.

Přemýšlím, jak vypovědět svůj příběh. Jak vysvětlit své kroky a tužby. Měla jsem vůbec nějakou volbu, nebo bylo vše jen smutnou hrou osudu? Narodila jsem se na konci starého tisíciletí, ale většinu života prožila již v tom novém. Můj život byl běžný, asi takový, jaký ještě dnes žijí lidé v jiných zemích, daleko za hranicemi tohoto smutného kontinentu, jakým se Evropa stala.
Vždy jsem toužila pomáhat druhým. Učila jsem se obstojně, navíc mi to působilo radost, a tak se nikdo nepodivoval, když jsem zvolila studium medicíny. Dnes jen s láskou vzpomínám na ty roky plné nadějí. Už tehdy jsem mohla slyšet jisté předzvěsti toho, co se stane, ale snad jsem jim nechtěla věřit, nebo jsem pořád doufala, že se nenaplní. Vím, byla jsem bláhová, ale to mladí lidé bývají. To není chyba, takový už je úděl každého člověka. Každý musí vést své vlastní bitvy a učit se z vlastních chyb.
Svá studia jsem dokončila a zvolila si dráhu dětské lékařky. Dodnes si říkám, jaká to byla ironie. Rozhodla bych se stejně, kdybych věděla, co naši zemi čeká? To nevím. Možná ano.

Byla jsem ještě mladá sekundářka, když se společnost začala radikalizovat. Lidé začali odmítat všechny průmyslově zpracované věci a ne bio potraviny. Zvýšil se tlak na ekologii, někdy i za cenu horší kvality. Až potud bylo vše v pořádku. Pak ale přišel zlom. Čím dál více sílily hlasy hnutí po zákazu výroby chemických léčiv a očkovacích látek. Vše, co nešlo získat přírodními metodami, bylo zakázáno.

Mnoho léků bylo zakázáno bez možnosti je nahradit. Zůstalo jen omezené minimum, které ale samozřejmě nešlo použít na všechno. Nedokáži popsat své zoufalství, kdy jsem k léčbě těžké sepse mohla využít jen aspirin, penicilin a fyziologické roztoky. Bylinné čaje a další preparáty samozřejmě nezabraly. On viděl to, kdy svět léčit zápal plic bylinkami?
Nejhorší byla ale absence očkování. Zpočátku to vše vypadalo nevině, vždyť proč „do těch chudáčků dětí cpát ty ošklivé vakcíny s těžkými kovy. Ještě jim to poškodí mozek.“ Nejdřív se nic nedělo, pár let jen mírně vzrůstaly počty dětí, co občas dostaly spalničky nebo příušnice. Nic příliš závažného. Odpírači se zaradovali, výroba vakcín se zastavila, všechny látky a receptury se zničily. A pak to přišlo!

Děti najednou začaly umírat. Vrátily se nemoci jako záškrt, obrna nebo epiglottida. Už nikdy nezapomenu na obrázek promodralého miminka, dusícího se při každém záchvatu černého kašle. Nebo na toho sedmiletého chlapce, co se poranil na zahradě a do rány se mu dostal tetanus. Umíral v křečích a strašných bolestech, ani opium nezabíralo. Morfin jsme neměli, vznikal až příliš velkou chemickou úpravou. Takže zakázáno, smůla.
Tehdy poprvé jsem přemýšlela o odchodu. Neměla jsem energii, vídat denně tolik trpících lidí. Nedokázala jsem jim pomoci, na to bylo příliš pozdě. Očkování bylo sice zakázáno, ale existovala možnost pašování z jiných zemí. Cena jedné dávky na černém trhu se šplhala do nebes a i tak byla poptávka příliš vysoká. Jen vyvolení, ti nejbohatší, kteří dříve plivali na vše, co jen obsahovalo slovo vakcína a vydělali jmění na protlačování svých firem vyrábějících alternativní „léky“, měli nyní tolik zlata a šperků, aby si za ně na černém trhu koupili vakcínu pro své děti. Pro ně přeci pravidla neplatí.
Když tak vzpomínám, připadá mi, jakoby čas tehdy začal běžet naopak. Spirála staletí se otočila, najednou bylo vše jak ve středověku. Rodiny musely mít mnoho dětí, aby měly jistotu, že aspoň nějaké přežije a ponese odkaz rodičů dál. Bylo třeba spěchat. Bez léků na choroby vyššího věku lidé opět začali umírat kolem padesátky. Ženy musely rezignovat na jakoukoli kariéru a stát se opět na plný úvazek matkami a pečovatelkami. Navíc vše se ztížilo, když se zakázal prací prášek a přidávání umělých vláken do oblečení. Vše se najednou mačkalo a muselo žehlit. Navíc některé látky byly velmi nekvalitní a tak bylo nutné je neustále opravovat. A všichni museli vyžít jen z jednoho platu. Nakonec přišel i můj odchod. Rodinu jsem sice neměla, ale nedokázala jsem dál stát tváří v tvář té bezmoci, kterou způsobilo pár hloupých egoistů. Rozhodla jsem se, že pokud má můj život pokračovat, musím mu najít opět nějaký smysl.
Podařilo se mi zkontaktovat několik známých, kteří ještě v této zemi zůstali. Ostatní již dávno nelegálně překročili hranice. Vstupenkou se jim staly výsledky jejich výzkumů či postupy výroby léků, jež se zde ocitly na černé listině. Po těch zahraničí doslova prahlo. Nabídla jsem se jako prostředník. Sama jsem neměla co ztratit, nikdo z mé rodiny už nežil, už jsem neměla o koho se bát.
A tak jsem tady. Sedím u stolu a ve světle svíce přepisuji a kóduji tajné zprávy. Zítra v noci bude další předání. Můj dobrý kolega s rodinou konečně získal šanci utéct. Trvalo mu to několik let, než získal důvěru lidí se správnými kontakty. Cena, kterou za to zaplatil, byla vysoká. Udělal to však proto, aby dostal svou ženu a posledního přeživšího syna pryč z tohoto pekla nemocí a zmaru.
Slíbil mi, že vezme s sebou i tento můj dopis. Kéž uspěje a má správa se tak dostane k uším, jež vyslyší naše zoufalé prosby o pomoc. Sami si již pomoci nedokážeme. Naše děti umírají a s nimi umírá i naše touha žít.

Odhodlala jsem se napsat tuto svou zpověď, protože nevím, jak dlouho mi bude dáno ještě žít. Každá další akce je náročnější a mě již ubývá sil. Každé předání může být tím posledním. Nikdy se však nevzdám. Našla jsem svůj ztracený smysl života ve službě zemi. Když tak nemohu činit jako lékařka, činím tak jako špionka a tajná spojka. Řídím se svým srdcem a věřím, že má oběť nebude marná.