Na šípkovém keři

Většinou v bajkách vystupují zvířata. Avšak slečna Kharianne Wolf do svého příběhu použila šípky. A bobřík ponaučení proti tomu vůbec nic neměl.

-*-

Přestože bylo už pozdní září, slunce žhnulo nebývalou silou. Sluneční paprsky krásně podtrhovaly krásu právě barvícího se listí, které se mohlo pyšně naparovat a ukazovat své nejkrásnější barevné kombinace. V lehkém větru dolétávali opozdilí pavoučci do svých nových domovů a modrá obloha bez mráčku vyzývala ptactvo k protažení svých křídel. Na kraji cesty právě dozrával šípkový keř a nabízel své plody pocestným. Na kraji jedné větvičky právě odpočíval početný trs šípků, který ještě potřebují pár slunečných dnů na to, aby dozrály do své červené lahodnosti.

“Pánové, to máme dneska krásné počasí,” prohodil jeden ze šípků, který si lebedil na úplné špičce větvičky. Do jeho kulatého tělíčka se sluneční paprsky opíraly zdaleka nejvíce a jeho tváře byly už celé červené.

“Ano, ano, to máme,” odvětili další dva šípci, kteří byli jen kousek od něj. Lehce se zatřepali a dál si užívali sluneční koupele. Vespod šípkového trsu se však nespokojeně ozval další šípek, který byl ještě celý zelený, tuhý a prochladlý. “Já z toho sluníčka nic nemám, nemůžete se trochu pootočit, abych mohl také dozrát?” zeptal se prosebně.

“Šípku, víš, že nemůžeme,” odvětil mu šípek na špici. Náš chudák malý zelený šípek si jen povzdechl a začal doufat, že i na něj sluníčko trochu zasvítí. “Snad zítra,” pomyslel si.

I dnes se náš šípek snažil přetočit, natáhnout a povytáhnout, aby dosáhl alespoň na pár paprsků slunce. Ale nebylo mu to nic platné, jeho stopka byla krátká a mnoho pohyby mu nedovolovala. Už se skoro smířil s tím, že nikdy nebude tak červený a chutný, jako jeho společníci, když tu uviděl lidský plod, který právě procházel kolem.

“Hej! Tady jsem!” vykřikl šípek. Lidský plod, nebo také po našem chlapec, se překvapivě otočil a udělal pár kroků zpět. “On mi rozumí!” propadl šípek radosti.

“Ehm…nemohl bys mě prosím posunout, jen malinko…,” pokoušel se šípek pokračovat v hovoru. Chlapec si zvědavě keřík prohlížel a vztáhl k němu ruku.

“Ale né, co to děláš… netrhej ostatní šípky. Běž pryč! My nejsme pro tebe!” utrhl se na něj šípek. Chlapec však pokračoval, nejdříve utrhl ten nejkrásnější šípek a postupoval šipek po šípku, až narazil na náš nezralý a zelený šípek. Chvíli si jej prohlížel, až nakonec usoudil, že zelený šípek není natolik hezký, aby si jej vzal s sebou.

Šípek byl otřesen. Rozhlížel se kolem sebe, ale žádného ze svých kamarádů už neviděl.  Zůstal na větvičce sám. Najednou však cítil, jak je jeho tělo teplejší a teplejší, celý šípek zaplavila vlna horka a potěšení. Smutek ho pomalu začal opouštět a radostně se protáhl ve slunečních paprscích. Každým dnem byl červenější a zralejší, dobrá nálada ho neopouštěla a radoval se ze svého štěstí. “Tak přeci jenom dozraju,” říkal si šípek pro sebe.

“Hej, vy tam dole, koukejte, jak jsem krásně červený!” volal na šípky na větvičce pod ním. Naparoval se svojí červeností, krásou a zralostí. Šípci zezdola na něj závistivě hleděli, jelikož jejich trs přikrývalo listí, sem tam byli žíhaní červení, ale věděli moc dobře, že tak rudí jako šípek seshora nikdy už nebudou. Sluníčka ubývalo a rána byla chladnější.

Vždycky snil o tom, že s ostatními šípky nakrmí ptačí rodinu, a všichni spolu odletí do ptačího hnízda, ale co teď, když je tu sám.

“Haló!” volal na šípky na větvičce pod ním, ale odpověď nepřicházela. Šípci z dolní větvičky byli pořád na našeho šípka naštvaní za jeho vychloubání, a tak jej přehlíželi. Každým dnem ubývalo trsů na šípkovém keři, ptáčci přilétali a odnášeli si zralé i méně zralé šípky do svých hnízd, jen náš šípek, dokonalý ve své kráse, zůstával sám na větvičce, dokud nepřišly první mrazy. Opět se chvěl chladem, ale nebyl kolem něj žádný z dalších šípků, který by jej zahřál nebo uchlácholil. Mráz už se zakousl hluboko do našeho šípku a stopka povolila. Začal padat do neznáma až na promrzlou zem. Naposledy vzhlédl k šedivé zimní obloze a pomyslel si: “Někdy je lepší být ve stínu ostatních, nežli být úplně sám.”