Pohádka o Lamičce

Je sice pravé poledne, ale i po obědě někteří chodí spát. A pro ně je tu pohádka z pera Gity Hrdličkové. Snad si ji užijete stejně jako bobřík spánku.

-*-

Bylo, nebylo… za sedmero horami a devatero řekami se rozkládal šeříkový háj, který byl domovem rodince lam. Maminka Lama i Tatínek Lama byli spořádaní, dobře vychovaní a vcelku prakticky smýšlející tvorové. Jejich dítě, kterému pro malý vzrůst nikdo neřekl jinak než Lamička, bylo vyložený snílek a ke spořádanosti svých rodičů mělo dost daleko a k praktičnosti ještě dál.

Lamička se v jednom kuse zapomínala v říši snů a poklidný život v šeříkovém hájku by nejraději vyměnila za to být jednorožcem, který umí čarovat a každá den zažívá neuvěřitelná dobrodružství. Uklidit si pokoj nebo vynést odpadkový koš do popelnice by přece bylo s kouzly mnohem zajímavější, jen si to představte, jak moc by se vám ulehčily domácí práce! Prádlo pohozené přes křeslo se samo přemístí do skříně, kam patří, staré ponožky se střelhbitě uloží do koše na špinavé prádlo… nebo ty odpadky! Jak skvělé by bylo, kdyby vašemu koši narostly nožičky a sám by se běžel vyhodit do popelnice…

Mít kouzelný roh na čele jako mají jednorožci by bylo prostě terno, i když křídla by ostatně nebyla také k zahození. To všechno Lamičce zrovna běželo hlavou, když cestou ze školy potkala Stařenku Lamu, místní bylinkářku.

„Dobrý den, Stařenko Lamo.“ Lamička pozdravila a na chvilku se tím vytrhla z denního snění o jednorožcích a křídlech. „Nevíte náhodou, jak získat jednorožčí roh a křídla pegasů?“ otázala se Lamička. Přece jen se z těch úvah nedostala docela a Stařenka Lama vypadala jako moudrá a životem zkušená lama.

„Inu, to je prosté. Musel by ti je přičarovat jednorožec svým kouzelným rohem. Ale dej si pozor, co si přeješ mít víc. Na každého připadá jen jedno jednorožčí kouzlo, další se od tebe bez účinku odrazí a nebudeš mít nic.“

„A kde bych našla takového jednorožce?“ Lamičce svitla naděje, že její sen by mohl být přece jen dosažitelný a uskutečnitelný.

„Inu, tuhle – támhle – kde se dá!“ Stařenka Lama se tvářila tajemně, jako by potkat jednorožce byla ta největší samozřejmost na světě.

„A kde jste ho potkala vy, Stařenko Lamo, posledně?“ nedala se odbýt tak snadno Lamička.

„Potkala jsem ho, když jsem šla za ranního kuropění na bylinky do lesa. Pásl se na louce za šeříkovým hájkem.“

„Jej, tak to se tam běžím podívat, jestli tam ještě bude! Na shledanou!“ Lamička tryskem vyběhla na cestu k lesu a metelila si to až doprostřed louky. „Pane Jednorožec, kde jste? Ozvěte se přece!“

„Copak potřebuješ, dítě, že tu tak halekáš na lesy?“ ozval se ospalý hlas ze stinného místa pod stromy.

„Potřebovala bych, abyste mi přičaroval jednorožčí roh a křídla pegasů! Šlo by to?“

„Ano, to bych mohl. Tedy… jen jednu věc z toho. Ale proč bych to dělal?“

„No, přece abych mohla také čarovat!“

„To je mi tedy přání. Jenom jestli nemyslíš pořád jen na sebe? Kouzla pro vlastní prospěch, my jednorožci, pomocí svého rohu totiž udělat neumíme.“

„To, to, to by nevadilo! Kouzlila bych pro Maminku Lamu, pro Tatínka Lamu, pro Stařenku Lamu, prostě pro všechny. Já bych dělala jen nějaká praktická a prospěšná kouzla.

„No, jak myslíš. Splním ti tedy tvé přání. Ale pamatuj, že jsem tě varoval. Žádné kouzlení pro sebe, a navíc funguje vždy jen jedno kouzlo na jednoho živého tvora, nelze je kombinovat.“

„Dobře, platí!“ souhlasila nadšeně Lamička.

Jednorožec jí tedy přičaroval roh, nejspíš protože byl zvědavý, co ta malá Lamička s kouzelnou mocí asi provede za potřeštěnosti.

Pár dní se nedělo nic, Lamička sice pořád vymýšlela jedno kouzlo za druhým, ale všechny měly jedno společné – chtěla si jimi zjednodušit život a na vlastní prospěch se jednorožčím rohem přece kouzlit nedá, jak všichni dobře víme, ale ona si to vždycky uvědomila až pozdě.

Pak ale potkala Stařenku Lamu, která nesla těžkou nůši trávy pro králíky. „Počkejte, Stařenko Lamo, já vám tu nůši očaruji, aby jí narostly nožičky a nesla se sama,“ vzpomněla si Lamička na to, co chtěla udělat s odpadkovým košem u nich doma. Jak Lamička řekla, tak udělala. Nůše poskočila na nožičkách a cupitala všude za Stařenkou Lamou jako malý pejsek. Tatínek Lama dostal očarovanou sekeru, která na požádání sekala polínka na otop a Maminka Lama solničku, ve které nikdy nedojde sůl.

Lamička pak podobnými ne vždy úplně užitečnými kouzly vybavila široké okolí. Do úplňku už očarovala, co mohla. Éra Slavného hrdinného Lamorožce, kterým doufala být, se jí začala zajídat. Začala přemýšlet i o tom, jestli by se mohla svého slavného lamorožského rohu zbavit anebo ho nechat natrvalo odčarovat, což by se jistě mohlo počítat ve prospěch všech.

Jenže dny ubíhaly a jednorožec se na louce už neukázal. Nůše se Stařence Lamě zaběhla, že nebyla k nalezení, v solničce zatvrdla sůl a sekeře se samou námahou materiálu naštíplo dřevěné topůrko. Lamičce ale jednorožčí roh zůstal natrvalo, i když nepoužívala jeho kouzelnou moc, byl připomínkou toho, že začala myslet na druhé. Tu pomohla srovnat polínka ke krbu, když Tatínek Lama štípal dříví novou sekyrkou, tu bez odmlouvání doběhla do obchodu koupit sůl, která zrovna došla Mamince Lamě v kuchyni a jindy pomohla Stařence Lamě krmit králíky.

Za sedmero horami a devatero řekami tedy opravdu kdysi žil lamorožec, jediný svého druhu na světě, ale jednorožčí roh měl spíš pro parádu než na kouzla. Žil totiž jinak jako docela spořádaná a prakticky založená lama. I to se ale počítá…