Zpátky domů

Druhým lovcem, kterému se podařilo ulovit bobříka budoucích dnů, se stala slečna Newika Shelley Lovecraft.

-*-

„Tady Lexie, tedy, chci říct…“ obraz zašumí, zvuk se zasekne. „Tady Le-“ následuje pár slov v neznámém jazyce, dle intonace se jedná o nadávky, které se ke vzhledu drobné blondýnky v uniformě Průzkumníků Nesmírna hodily asi podobně, jako čtyři copánky s růžovými mašlemi ke kapitánským výložkám. Přitom obojí má na sobě a vlastně to vše poměrně ladí.

Obraz hologramu se konečně dává do pohybu a Lexie, kterak se představila, se pokusí o profesionální úsměv. „Tady kapitánka Alexandra Zlá z lodi Stellaktit. Hlásím úspěšné vystoupení z meziprostoru. Nacházíme se Doma, kolem lodi je temnota a zatím prázdno. Pár dní potrvá, než se přesněji zorientujeme. Cesta proběhla bez obtíží, mezi posádkou panuje dobrá nálada,“ neodpustí si pohled na obrazovku imitující obrovské okno a na chvilku se zahledí do prázdnoty, „ehm, pardon, to je ode mne v dnešním hlášení vše.“ Obraz přeskočí na robůtka vypadajícího, že jej sestavili na smetišti. Hlavní technik lodi Stellaktit monotónním, avšak konstantně nadšeným elektronickým hlasem oznamuje, že na všech systémech lodi, včetně výzkumných, byla provedena důkladná diagnóza a všechny dlouhou cestu meziprostorem Domů absolvovaly bez úhony.

„Dobré ráno posádko! Mluví k vám kapitán,“ Lexie zní mnohem jistěji, když mluví k vlastním lidem, než když se musela hlásit na velitelství vzdálené přes půl galaxie, „venku jsou příjemné 3 Kelviny, vakuum téměř dokonalé. Vystoupili jsme s meziprostoru poblíž Domova a nyní se všechny senzory lodi snaží o přesnou orientaci. Již je možné zapnout projekci venkovního prostoru do vašich oken. Předem upozorňuji, že nejbližším viditelným zářícím objektem je Draconi-Z, vzdálená 6 světelných let, nejzářivějším pak Velká Hvězdná mlhovina Nadmračník. Pro další informace se obraťte na informační androidy u jednotlivých výhledových tabulí. Děkuji vám za dokonalou spolupráci při průletu meziprostorem, dnes máte volno. Očekávejte další hlášení, až bude určen správný kurz. Končím.“ zaposlouchá se do vlastního hlasu doznívajícího lodí, rozvalí se do křesla a je odhodlaná celý volný den prospat. Od výhledového panelu, kam se zahleděla před chvilkou při podávání reportu, se vznese kulatý informační android.

„Pokud rozumím správně vašim myšlenkám, přejete si osvěžit paměť?“ Kývne. Neutrálně laděný hlas, který všechno věděl, vystoupal ještě o kousek výše a uklidňujícím tónem začal vyprávět. „Někde před lodí je bílý trpaslík. Nyní slabě září, ale byl hvězdou, která se zvala Sol, či Slunce, chcete-li. Na třetí planetě soustavy Solu se před cirka 20 miliardami let vyvinul život, u jehož zástupců se projevila inteligence. Jedním z druhů této planety byli lidé, v největším vzestupu druh Homo Sapiens Experimentalis. Ten při stárnutí Solu začal opouštět svou planetu, která se kvůli rozpínání hvězdy neúnosně zahřívala. Postupně, při samotném počátku ohřívání Země, Terry, přesídlili na Mars…“

Robůtek přestává artikulovat a vydává již jen tiché ambientní bzučení, které do sebe absorbuje tiché hluky z celé lodi a zaručuje tak usnuvší kapitánce poklidný spánek. Zbytek přednášky si ponechává na jindy – času na všechny ty informace má ještě dost…

„Prosím o pozornost – mluví k vám kapitán.“ rozezní se z reproduktorů v celé lodi. Celé hlášení je monotónní, stejně jako uplynulý týden. Skenování okolního prostoru a rekonvalescence navigačních zařízení pro přesunu meziprostorem zabraly více času. Nikomu to, zdá se, nevadí. „Za přesně hodinu se bude naše loď nacházet nejblíže Solu za celou naši cestu. Výhledové panely budou zobrazovat přímé okolí lodi a pro krátkou chvíli, zhruba půl dne budou pouze suplovat okna. Proběhne zároveň záznam viditelných informací, ačkoliv byl Sol zkoumán mnohokráte, nikdy z takovéto blízkosti. Přeji mnoho štěstí vědeckým týmům, které byly pro tento výzkum vybrány.“

S cvaknutím se vypnou reproduktory v laboratořích a záznamových centrech, i do nich však tiše doléhá Lexin hlas. „V těchto místech vesmíru se lidé vyskytovali naposled před miliardami let, než Sol začal expandovat. Tehdy spálil planety Merkur a Venuše. Na úroveň jejich oběžných drah se dostaneme v horizontu několika dní.“ Lexie pokračuje výkladem, který jí poslední dny poskytoval její osobní informační android. Stellaktit míří od Solu přes původní trajektorie jeho dvou nejbližších planet směrem k planetě, jež je nyní zvána Terra.

„Jedná se o nejnostalgičtější místo naší cesty.“ v hlase androida je téměř znát stesk, jakoby Terru ještě zažil. Obraz na panelu ukazuje kouli popela, kolem které poletují úlomky, ze kterých by bylo možno poskládat kulovitý objekt. Lexie ví, že se jedná o bývalou matku Zemi a její měsíc, velice originálně pojmenovaný Měsíc. Zaplavuje jí pocit důležitosti a smutku. Kolébka lidstva, kterou zničilo stáří a čas. Místo, kde vznikl zatím jediný život, se kterým se dokázali lidé setkat za miliardy let svého kočovného života. Bájná Terra, v jejíž existenci jako malá nechtěla věřit, visí ve vesmírném vzduchoprázdnu. Ani omylem už není oázou života, o jaké vypráví paměti. Není vlastně ničím jiným, než změtí popela a tuhnoucích natavených hornin. Loď jen mírně přibrzdí a celá posádka kouká přes panely na Zemi.

Systém lodi se stará o fotografie i o vše ostatní, včetně vypuštění družice, která bude plout po tom, co zbylo z atmosféry, jejíž složení je nejcennější znalostí, která se předává z pokolení na pokolení. Maličký disk opouští loď a snáší se k opuštěné planetě. Jeden z cílů výpravy je tímto splněn. Lexie o tom není schopna podat hlášení, stejně tak nikdo z posádky. Ve strnulé úctě k velké mrtvé skále jsou všichni po další hodiny, dokud se Terra nevzdálí dostatečně.

„Zdraví vás Alexandra Zlá, kapitánka Stellaktitu. Splnili jsme část naší mise v Domově a loď pokračuje ve správném kurzu k Jupiteru.“ Lexii se stále ještě třese hlas, ačkoliv je to od přiblížení k planetě Zemi již týden. „Tam proběhne výzkum planetárních měsíců Io a Europy, tak, jak bylo naplánováno. Stellaktit se na oběžné dráze planety zdrží zhruba dva měsíce. Čekejte prosím zprávu od technika. Konec.“

Hlas sdělující všechno vědění, se opatrně připomene. „Mohu pokračovat ve výkladu? Můj algoritmus to považuje za příhodné, neboť jsem skončil právě po opuštění Terry a při cestě na Mars. Na něj se nepodíváme, neboť již neexistuje. Posloužil svému účelu přestupové stanice pro hledání nových domovů lidstva, jak nejlépe mohl.“

Lexie se uvelebí ve svém křesle a pozoruje mechanického vypravěče. Zvykla si u přednášek informačního androida usínat. Před očima jí běží obrazy, které slova vyvolávají, a ona se postupně odebírá do říše snů.

„Lidstvo využilo celou planetu, získalo z ní vodu, zeminu, stavební materiál pro své lodě. Poslední vyobrazení nekolonizovaného Marsu máme z poloviny třetího tisíciletí. Od té doby zde byly zakládány vědecké výzkumné stanice s trvalou posádkou a přirozeně také stanice na orbitě. Velký přesun lidstva na Mars začal v době prvního rozpínání Solu, kdy Terru začala pokrývat poušť a byly běžné teploty okolo 325 stupňů Kelvina. Na Mars byla přesunuta velká část původní terranské civilizace, fauny i flóry. Pokus začít stejný život na rudé planetě nevycházel, přestože se jej mnohé generace snažily společnými silami udržet v křehké stabilitě. Mars nebyl, navzdory předchozím úsudkům, dlouhodobě obyvatelný. Začala stavba ohromných lodí, schopných pojmout vše, čemu se podařilo dostat ze Země a přežít na Marsu. Na oběžné dráze vzniklo pět marťanských plavidel a planeta pod nimi se zmenšovala – zůstala z ní pouhé kostra, která se ještě za existence masivních stanic plujících prázdnem k Jupiteru rozpadla na kusy.“ hlas se znovu změnil do ambientního vrnění a bzučení a dopřál Lexie klidný spánek.

„Dámy a pánové, mluví k vám kapitán!“ Celá loď byla na nohou a pracovala na zdárném přiblížení k oběhu Jupiteru ve vzdálenosti mezi Io a Europou. „Vítejte na nové destinaci. Z výzkumných důvodů se zde loď zdrží dle plánu dva měsíce. Upozorňuji všechny přítomné, že se doba odletu může z neočekávaných příčin protáhnout. Všichni mají práci přidělenou přes počítač v kajutě, prosím, orientujte se, dle svých rozvrhů.“

Je naprosto unešená z toho, co všechno měla možnost vidět. Sedá si k záznamovému přístroji, zapne jej a dá se do vyprávění. „Vědecký video blog, Aleksandra Zlá, kapitánka lodi Stellaktit.“ rozesměje se a ohlédne se přes rameno. „Tohle je můj vůbec první vědecký video blog. Zaznamenávám vzpomínky a zážitky z týdenní expedice na Europu, měsíc planety Jupiter. Bylo to něco úžasného!“ směje se a doufá, že všichni budou brát její záznam s rezervou. Byla po neskutečně dlouhé době na pevné zemi a ještě na tak kouzelném místě.

„Bylo to jako ledové království. Jakoby se tam zastavil čas a vše pokryl led. Rostliny s nejrůzněji tvarovanými listy, pestrobarevné květy – jen vše zamrzlé v ledu. Doktorka Bodlinová říkala, že na Europu bude muset samostatná expedice, protože tak dobře zachované vzorky takového stáří a v takovém množství neexistují snad nikde ve vesmíru. Já dokážu říct jen, že je to vskutku nádhera. Úplně se mi třesou ruce!“ napije se vody a pokračuje trochu vážněji.

„Na Europu se nikdy nedostala zvířata. Důvodem může být pravidelná seismická aktivita měsíce či dopadající vesmírné smetí. Přála bych si vidět, jak vypadala, než začal obří Sol vyhasínat! Tolik květin…“ Lexie pokračuje v básnění o zmrzlé flóře porůstající celý měsíc až do chvíle, než ji vystřídá žena s brýlemi v modrošedém stejnokroji. „Vědecký videoblog Andrey Bláhové, expedice Návrat Domů, Jupiterův měsíc Europa. Teplota povrchu je blízká teplotám okolního vesmíru, atmosféra stále obsahuje prvky modifikované zemské atmosféry obohacené o kyslík. Vše naznačuje, že se zde rostlinám všech druhů dařilo…“

Lexie tiše zalituje, že v dalších expedičních skupinách není volné místo a tak tráví dny hovory s androidy, kteří každodenně svůj repertoár obohacují o nové informace. Vlastně se nenudí. Tolik nového, tolik zvláštního. Android se v přednášení nových informací může přetrhnout a z jinak bezbarvého hlasu zní nadšení a touha po vědění nového. Ani robot se nedokázal ovládnout a dává najevo své nadšení.

„Velitelství? Tady kapitánka Alexandra Zlá, loď Stellaktit. Přeposílám vám žádost doktorky Bodlinové o vyslání vědecké lodi přímo na Europu. S vaším dovolením bychom zde počkali a předali jim rozbíhající se výzkum. Součástí žádosti je prosba o založení malé samostatné stanice bez lidské posádky.“

Expedice na Europu je brzy schválena. Odlet se odkládá o celý rok. Během tohoto roku se Lexie účastní mnohých expedic na Europu, na jejímž povrchu vzniká výzkumné středisko, které poslouží druhé skupině jako základna a laboratoř.

„Vědecký videoblog Alexandry Zlé, kapitánky lodi Stellaktit, expedice Návrat Domů. Poslední procházka po Europě. Ve zmrzlém světě jsem získala nový domov a nyní se jej téměř bojím opustit. Bude mi chybět pevná zem pod nohama. Bude mi chybět doktorka, která se připojí k posádce vědecké lodi, která přistála před týdnem…“ slzy Lexie zalijí tvář, loučí se velice nerada.

„Lidé ale takto žijí. Létají z jednoho světa na druhý, jen, aby se tam znovu vrátili úplnou náhodou. Rozcházejí se, jen aby mohli doufat, že se sejdou. Chtěla bych tento videoblog ukončit výzvou k odletu, kterou uslyší i všichni na lodi. Prosím o pozornost – hovoří kapitán…“ Věta za větou se rozléhá lodí a oznamuje členům posádky to, co již dávno vědí. Odlétá se. „Posledním cílem naší mise je trpasličí planeta Pluto. Přeji vám všem příjemnou cestu a opět – pokud máte nějaké otázky, neváhejte využít vyhlídkových panelů a androidů.“

„Myslela jsem, že po cestě mělo být ještě několik dalších planet, dvě, tři?“ zeptá se do prázdna a android se zvedne ze svého doku u panelu. „Máte naprostou pravdu. Dle našich poznatků a historických záznamů bylo v soustavě Solu celkem osm planet. Merkur s Venuší se vypařili při expanzi hvězdy, Terru jsme viděli na naší cestě, Mars posloužil lidstvu pro stavbu arch, na kterých opustili hroutící se domovský svět. Jupiter zůstal na svém místě, jak víte, i se svými měsíci. Saturn, Uran a Neptun se ztratili při drobné kolizi s nějakou z dalších hvězdných soustav, její gravitace využilo i lidstvo a vydalo se na nekončící cestu vesmírem. Pluto bylo jen vychýleno ze své dráhy, o čemž lidé sice věděli, ale již k němu nebyla vyslána žádná expedice, neboť hrozilo, že se znovu neshledá s mateřskými loděmi…“

Lexie se směje, když si vzpomene na hlavní cíl celé mise. Nikoliv prozkoumat Terru nebo měsíce Jupitera, se kterými se vážou prvopočátky lidského druhu. Jejich cílem je „získat“ Pluto. Doletět k planetce, na níž nikdy lidstvo nebylo, a postavit bránu do meziprostoru. Byla to čirá malichernost, jíž dopomohla k jejímu cíli nostalgie. Lidé se prostě chtěli vrátit Domů…

„Dobré ráno posádko! Mluví k vám kapitán,“ pohlédla na výhledový panel a usmála se při pohledu na malinkou stanici s posádkou robotů, která právě zapadala za Plutem, a majestátní bránu, uvnitř které se vlnil prostor, a každým okamžikem zobrazovala něco jiného, „venku jsou příjemné 3 Kelviny, vakuum téměř dokonalé. Naše mise Návrat Domů byla dnešním dnem zdárně ukončena. Nyní nás čeká cesta zpět na centrální stanici. Připravte se prosím na vstup do meziprostoru…“