Spím či bdím

Bobříka strachu v třetím kole ulovila slečna Bibi Anne. Jak název napovídá – šlo zřejmě o sen. Nebo ne?

-*-

Ráno se probouzím. Budík zvoní jako obvykle v pět hodin. Se slovy, která tento papír nesnese, se potácím do obývacího pokoje. Už podvědomě slyším rachot mlýnku, cítím vůni čerstvé kávy a těším se na ranní souboj ve Sklepení.
Něco mi tu ale nesedí. Kde je štěnda Jasmí? Každé ráno se zjeví nečekána nezvána u mých nohou a tlapkou mne vyzývá k ranní procházce. Dnes ale nic! Jen z boudičky slyším neznámé zvuky. Kňučení a mlaskání a polykání. Jdu se podívat a ejhle. Jasmí vidím ve vícero podobách. Má štěňátka!
Jen se ale na jedno podívám, ozve se cink a štěně se rozdvojí. Protřu si oči, ale tím nechtíc přehlédnu celou smečku. Cink, a pejsků je víc. Zamžikám očima a v tu ránu se mi jich pod nohama motá dvojnásobek. Kňučí a mručí a dělají loužičky a množí se tím, jak na ně nevěřícně koukám. Snažím se něco říct, ale slova nejdou vyslovit. Zkouším utéci, ale jejich tenké ocásky mi jako lanka oplétají nohy. Zavolám na Jasmí, ale ta je jako očarovaná. A místnost se plní dalšími a dalšími pejsky, až už se nedá dýchat.
A v tom se probudím. Jdu do obývacího pokoje a tam mne Jasmí s úsměvem vítá!